Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4142/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., právně zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Wilsonova 217/7, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 č. j. -1306, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 2. 2019 č. j. -1222 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 6. 2018 č. j. -1157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora označená rozhodnutí, neboť jimi dle jeho soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Svým shora specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Přerově shledal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle , odst. 2 písm. c) , a odsoudil jej dle k trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon dle podmíněně odložil na zkušební dobu dle v délce trvání dvou let.

3. Uvedeného zločinu se stěžovatel a další obvinění dopustili podle zjištění okresního soudu v podstatě tím, že každý z nich v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 podaném u finančního úřadu neuvedl příjem z prodeje kmenových akcií obchodní společnosti, tím snížil základ daně a dosáhl snížení daňové povinnosti. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel i další obvinění podali proti tomuto usnesení dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh a vývoj trestního řízení před obecnými soudy a konstatuje, že mu obecné soudy odepřely soudní ochranu, porušily v jeho případě zásadu in dubio pro reo, přijaly nesprávný právní závěr a dopustily se nezákonných rozhodnutí, neboť skutková tvrzení ve výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu neodpovídají skutečné důkazní situaci. Obecné soudy nevyhodnotily dle stěžovatele provedené důkazy správně v souladu se zásadami materiální pravdy a volného hodnocení důkazů, ve věci je extrémní rozpor skutkových závěrů s provedeným dokazováním, nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy a ve věci nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Na tomto místě je vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995,

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004,

sp. zn.

(U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

7. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že totožné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v nyní projednávané ústavní stížnosti, vznesl již v podaném odvolání a dovolání. Nalézací soud velice precizně hodnotil provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto závěry nebyly zvráceny ani odvolacím, ani dovolacím soudem. Odvolací soud se s námitkami, jež byly uvedeny v odvolání stěžovatele, vypořádal řádně, stejně tak i dovolací soud, který sice dovolání odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, ale současně se k některým námitkám vyslovil zcela konkrétně.

8. Ústavní soud k tomu dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s y, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení , 6 tr. řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

9. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

10. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle y nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 10.1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Na tomto místě Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 25. 2. 2020

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti spoluobviněného stěžovatele, v němž některé námitky, jež vznáší i stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti, podrobně vypořádal.

11. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu