Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2620/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Michala Žemličky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2019 č. j. -553, a s ní spojeným návrhem na zrušení , , v části "a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele", a téhož zákona, v části "a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele", za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Světlany Studené, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhuje zrušit , (dále jen "obč. zák."), v části "a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele", a téhož zákona, a to v části "a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele".

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 4. 2018 č. j. -399 bylo určeno, že vedlejší účastnice je (vedle stěžovatele jako žalovaného) dědičkou Ing. Martina Žemličky (výrok I.). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Obvodní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice žila se zůstavitelem od roku 2008 do jeho smrti ve společné domácnosti v jeho bytě a o tuto společnou domácnost oba pečovali, trávili spolu volné chvíle, jezdili na dovolené a jako pár působili na své okolí, zůstavitel hradil náklady spojené s bydlením a vedlejší účastnice mu na ně přispívala finančními prostředky, v době její nezaměstnanosti jí zůstavitel hradil zdravotní pojištění a náklady za služby mobilního operátora. Na takto zjištěný skutkový stav obvodní soud použil § 1637 obč. zák. a uzavřel, že vedlejší účastnice je ve třetí třídě dědičkou po zůstaviteli.

3. K odvolání stěžovatele jako žalovaného Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. -471 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.).

4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), odmítl s tím, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v téhož zákona, neboť stěžovatel vznáší výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění rozhodujících pro právní posouzení a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje odlišný právní názor, že vedlejší účastnice a zůstavitel nepochybně společnou domácnost nevedli.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel rekapituluje řízení, v němž odmítl uznat vedlejší účastnici jako dědičku po zůstaviteli. Má za to, že soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Nesouhlasí s odmítnutím dovolání, neboť v něm brojil proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle jeho názoru může být způsobilým dovolacím důvodem i procesní vada spočívající v porušení práva zaručeného v y, která má zásadní vliv na výsledné rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017

sp. zn.

(N 45/84 SbNU 527). Má za to, že legitimním dovolacím důvodem mohou být i skutkové závěry, které nejsou odůvodněné nebo jsou v rozporu s obsahem spisu. Vady předmětného řízení jsou dle stěžovatele zásadní, neboť nebyla respektována pravidla pro hodnocení důkazů a skutkové závěry soudů jsou nepřezkoumatelné. Vedlejší účastnice obsadila byt protiprávně bez souhlasu stěžovatele, zmocnila se v něm obsažených listin (zejména přehledu plateb a výdajů) a předložila je soudu. V bytě však mohly být i jinéy prospívající stěžovateli, což si však stěžovatel ověřit nemůže, neboť do bytu nemá přístup. Obvodním soudem byl nedostatečně poučen, neboť nebyl vyzván k doplnění svých tvrzení a k označení důkazů, takže rozhodnutí obvodního soudu pro něj bylo překvapivé. Soudy se také nevypořádaly se všemi jeho námitkami, městský soud jen mechanicky převzal odůvodnění obvodního soudu, z jejich rozhodnutí není zřejmé, na základě kterých konkrétních zjištění měly soudy dovodit, že stěžovatelka žila se zůstavitelem ve společné domácnosti jako jeho životní partnerka. Závěrem stěžovatel uvádí, že měl být zohledněn způsob nabytí majetku zůstavitelem, když jeho většina pochází z pozůstalosti po rodičích.

6. Zákonná ustanovení, která jsou navrhována ke zrušení, jsou podle stěžovatele v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel zpochybňuje nárok tzv. spolužijících osob, vyjadřuje se k usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2013

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a vyslovuje názor, že nárok takových osob by byl legitimní pouze ultima ratio, tj. není-li zde jiného příbuzného. Staví-li napadená ustanovení naroveň některé rodinné příslušníky (sourozence) a tzv. spolužijící osoby, nejsou respektovány principy dědického práva a ústavní práva dědiců ze strany rodiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

9. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání s tím, že "závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde o otázku, která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena". K tomu uvedl, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, neboť dospěly k neúplným a vadným skutkovým zjištěním.

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání, obsaženého ve spisu obvodního soudu, přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání, neboť jejich prostřednictvím jsou zpochybněna skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci založeného na zpochybňování skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a na kritice hodnocení důkazů. Takové dovolání trpí vadou, protože nesplňuje předepsané obligatorní náležitosti. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání přitom lze dovodit její nepřípustnou nedůslednost v rozlišení přípustnosti dovolání (podle ) a způsobilého dovolacího důvodu (podle ) i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ).

12. Lze sice připustit, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání existovala k problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům její absence četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil (např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

). Je proto přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti.

13. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že nesprávné právní posouzení (a tedy naplnění dovolacího důvodu) může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim obecné soudy dospěly, musí však být pro to splněny určité předpoklady. Nesprávné právní posouzení tak může vzniknout i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit z principu právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad řádného procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí.

14. Z napadeného usnesení se však podává, že Nejvyšší soud považoval rozhodnutí městského soudu i soudu obvodního za řádně a přezkoumatelně odůvodněné z hlediska posouzení vedení společné domácnosti vedlejší účastnice se zůstavitelem, přičemž dospěl k závěru, že městský soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že stěžovatel - navzdory vzneseným námitkám - nepochybně věděl, jak a proč obvodní soud rozhodl, když provedl rozsáhlé dokazování a v rozsudku popsal, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel a jak provedené důkazy hodnotil. I když městský soud dokazování dále doplnil, nezjistil nic, co by ho vedlo k jinému skutkovému závěru. I Nejvyšší soud neshledal, že by došlo k extrémnímu rozporu se skutkovými závěry, který by jedině mohl vést k vydání kasačního rozhodnutí.

15. Ani v souvislosti s výkladem § 1637 obč. zák., tj. otázkou společné domácnosti vedlejší účastnice a zůstavitele Nejvyšší soud nezjistil, že by stěžovatel předložil jakoukoli otázku hmotného práva, na jejímž posouzení rozhodnutí městského soudu spočívá a která by splňovala předpoklady vymezené v Předložil-li stěžovatel k posouzení otázku potřeby zohlednění způsobu nabytí majetku zůstavitelem, Nejvyšší soud konstatoval, že již městským soudem bylo správně dovozeno, že pro posouzení dědického práva vedlejší účastnice není rozhodný způsob, jak zůstavitel získal majetek, který je předmětem dědictví.

16. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

17. Výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) i osud návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení částí a obč. zák., který byl jako návrh akcesorický rovněž odmítnut [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu