Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3963/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MIPL, spol. s r. o., se sídlem Uherský Brod, Šumická 2325, zastoupené JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 54, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 1. 2017 č. j. -256, usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 10. 3 2017 č. j. -267, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. -321, usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 7. 2016 č. j. -229 a proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 25. 10. 2016 č. j. -251, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , , y, , a d, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7. října 2015 č. j. -192, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovaným zaplacení částky 6 651 613,- Kč. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí aktivní legitimace, neboť se jedná o právnickou osobu, na kterou byl prohlášen konkurs, a podle ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), přešlo oprávnění "nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší stěžovatelce jako dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, na insolvenčního správce".

Proti rozsudku soudu podala stěžovatelka odvolání. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 28. ledna 2016 č. j. -211 stěžovatelku vyzval, aby zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 332 581 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka poplatek za odvolání neuhradila, Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 19. března 2016 č. j. -215 odvolací řízení zastavil.

Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, v němž namítala, že je od placení soudních poplatků osvobozena ve smyslu ustanovení , o soudních poplatcích (dále jen " ") Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 16. června 2016 č. j. -222 zrušil usnesení soudu prvního stupně (ze dne 19. března 2016) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Uherském Hradišti poté ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 7. 2016 č. j. -229 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 25. 10. 2016 č. j. -251 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož jde v dané věci ze strany stěžovatelky o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když prohlášením konkursu na majetek stěžovatelky přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce a předmětem řízení je majetek patřící do majetkové podstaty.

Podáním ze dne 22. prosince 2016 stěžovatelka opětovně požádala o přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení a současně "doplnila žalobu o třetího žalovaného - insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského".

Usnesením ze dne 14. 1. 2017 č. j. -256 Okresní soud v Uherském Hradišti zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku ze dne 7. října 2015 č. j. -192, a to pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. K odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 10. března 2017 č. j. -267 tak, že zamítl návrh stěžovatelky "na přistoupení" insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského na straně žalované (výrok I.), zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků ze dne 22. prosince 2016 (výrok II.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

Odvolací soud s odkazem na ustanovení a zdůraznil, že stěžovatelka v odvolacím řízení "nemůže navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník"; učiní-li tak, nemůže mít takový návrh "sledované právní účinky". Proto návrh stěžovatelky na přistoupení dalšího žalovaného do řízení zamítl. Odvolací soud dále - s odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. a řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků pro nedostatek podmínek řízení, spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté ( ). Potvrzující výrok ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení a , když stěžovatelka, která nebyla ze zákona osvobozena od soudních poplatků, přes výzvu soudu soudní poplatek za odvolání nezaplatila.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu ze dne 10. března 2017 č. j. -267 podle ustanovení a 2 odmítl jako nepřípustné

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a podrobně polemizuje se závěry soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Nesouhlasí jak se závěrem soudů, že jí nepřísluší osvobození od soudních poplatků ex lege podle ustanovení , tak se závěrem o nedostatku její aktivní věcné legitimace k podání žaloby, jakož i o tom, že se v jejím případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání považuje ve světle jeho judikatury za exces.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a návrh odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené .

Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 7. 2016 č. j. -229 a usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 25. 10. 2016 č. j. -251 k takovému závěru nedospěl, neboť ve vztahu k těmto usnesením je ústavní stížnost podána opožděně.

Z ustanovení totiž vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení citovaného zákona lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v případě, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Předmětný návrh byl dodán Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2019. Z výše uvedeného vyplývá, že ve vztahu k uvedeným rozhodnutím jde o návrh opožděný, neboť je zjevné, že lhůta dvou měsíců k jeho podání marně uplynula. Ústavní soud proto návrh v této části odmítl jako podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Pokud jde o usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 1. 2017 č. j. -256, usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 10. března 2017 č. j. -267 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. -321 Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Soudy své závěry patřičně odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah k nim dospěly a jaké právní předpisy aplikovaly.

Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např.

sp. zn.

).

Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu