Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1812/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HATESPO, s. r. o., se sídlem Okružní 749, 357 09 Habartov, zastoupené Mgr. Ing. Ludmilou Brodníčkovou, advokátkou se sídlem K. H. Borovského 379, 356 01 Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -221 ze dne 28. 2. 2018, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -199 ze dne 18. 10. 2017, ve znění usnesení č. j. -201 ze dne 3. 11. 2017, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. -164 ze dne 17. 3. 2017, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena její základní práva garantovaná y (dále jen " "), a d (dále jen " ").

Z textu ústavní stížnosti a jejích příloh je však evidentní, že stěžovatelka napadá i v záhlaví označená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, tj. rubrikovaný rozsudek Okresního soudu v Sokolově č. j. -164 a rubrikovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. -199 ze dne 18. 10. 2017, ve znění usnesení č. j. -201 ze dne 3. 11. 2017. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 8. 2008 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i tato rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově byla stěžovatelce jakožto žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 29 998 Kč a dále 50 802,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 99 094 Kč od 30. 12. 2014 do 15. l. 2015, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 50 802,92 Kč od 16. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích pod body I. a III. potvrdil (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku nalézacího soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 60 338 Kč (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost podle věta první (výrok I.), neboť stěžovatelka nevymezila žádnou relevantní právní otázku, na níž by odvolací soud založil své rozhodnutí. Pod výrokem II. napadeného usnesení bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá primárně to, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl podané dovolání pro údajnou nepřípustnost, když se vůbec nezabýval vymezenou relevantní otázkou ohledně výpočtu spotřeby dodávek tepelné energie, čímž postupoval přepjatě formalisticky a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Dále stěžovatelka poukazuje na nesprávné závěry nalézacího i odvolacího soudu ohledně stanovení způsobu výpočtu spotřeby dodávek tepelné energie po dobu nefunkčnosti měřicího přístroje a stanovení reálné spotřeby za vytápění po tuto dobu. Obecné soudy tak dle mínění stěžovatelky rozhodovaly v rozporu se zásadami občanského soudního řízení (zejména se zásadou hodnocení důkazů) a jejich rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [ y (dále jen " ")], který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná.

Ke stěžejní námitce stěžovatelky, která směřuje proti postupu Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jejího dovolání, je Ústavní soud - při konfrontaci samotného obsahu dovolání a napadeného usnesení dovolacího soudu - nucen konstatovat, že závěru Nejvyššího soudu ohledně toho, že stěžovatelka v dovolání nevymezila žádnou relevantní právní otázku, na níž by odvolací soud založil své rozhodnutí, nýbrž své námitky směřovala výlučně do skutkového stavu a způsobu hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud tak v postupu Nejvyšší soudu neshledal zásah do stěžovatelčina práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, když její dovolání odmítl jako nepřípustné podle ve spojení s .

Pokud se týká samotné polemiky stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným nalézacím a odvolacím soudem, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou konstantní judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů ohledně výpočtu spotřeby dodávek tepelné energie, které dle jejího názoru popírají základní fyzikální zákony a logiku a kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování (provedení znaleckých posudků), zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení základních práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (výrok I.). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby ji byla přiznána náhrada nákladů řízení podle (výrok II.).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu