Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3645/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Matěje Hejdy, zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem, sídlem 9. května 2136/10, Boskovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2019 č. j. -68, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2019 č. j. -49, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2019 č. j. -40, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/59, Praha 4 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl vlastníkem pozemků v Uherském Hradišti, které byly na návrh vedlejšího účastníka vyvlastněny. Rozhodnutí o odnětí vlastnického práva vydal Městský úřad Uherské Hradiště a ve druhém stupni je potvrdil Krajský úřad Zlínského kraje.

2. Stěžovatel následně podal ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu o náhradu za vyvlastnění podle části páté , . Žaloba stěžovatele byla krajským soudem odmítnuta jako opožděná. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele částečně přípustným, ale jako neopodstatněné je usnesením zamítl a ve zbytku je jako nepřípustné odmítl.

3. Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž se domáhá jejich zrušení z důvodu porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek dle d (dále jen "Listina), práva na soudní ochranu dle y a principu rovnosti účastníků v řízení dle y.

4. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho základních práv došlo tím, že správní orgán druhého stupně ho nepoučil o možnosti "opravného prostředku", včetně lhůty pro jeho uplatnění. Dodává, že absence tohoto poučení působí jako zásadní procesní vada, a že poučení, které mu bylo poskytnuto v rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, bylo zcela nepoužitelné a nerealizovatelné, neboť se, dle jeho slov, jednalo o poučení proti rozhodnutí, které neexistovalo. Kromě toho má stěžovatel námitky k průběhu celého vyvlastňovacího řízení, které se dle něj řídí podle nepřehledné a nesystematické právní úpravy.

5. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření všech účastníků řízení a Ředitelství silnic a dálnic ČR jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud si zároveň vyžádal soudní spis vedený u krajského soudu pod sp. zn. .

6. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 28. 11. 2019 odkazuje na argumenty obsažené v napadeném rozhodnutí, o nichž nemá žádné pochybnosti, a ve věci samotného postupu vyvlastnění odkazuje na judikaturu, v rámci které byly i více invazivní zásahy do základního práva aprobovány Ústavním soudem.

7. Vrchní soud ve vyjádření ze dne 20. 11. 2019 rovněž poukazuje na své usnesení a zdůrazňuje, že dle účinné zákonné úpravy již není povinností správních orgánů připojovat k rozhodnutí o vyvlastnění poučení o možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí včetně dané lhůty, a z tohoto důvodu považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

8. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 5. 12. 2019 dodává, že se zcela ztotožňuje s názorem vrchního soudu a judikatury vztahující se k této věci, a proto nemá co by více k věci dodal. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

9. Podle vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 13. 12. 2019 je ústavní stížnost nedůvodná a zjevně neopodstatněná, neboť nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Vedlejší účastník plně souhlasí s argumentací Nejvyššího soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

10. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice, ten však tohoto svého práva nevyužil.

11. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů, zatímco ústavní stížnost jako prostředek ochrany základních práv a svobod má pouze subsidiární charakter. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout do rozhodování obecných soudů je naopak dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté y a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/].

13. Po seznámení se se spisovým materiálem a s napadenými rozhodnutími však Ústavní soud shledal, že v postupu obecných soudů nedošlo k žádnému pochybení ústavněprávního rozměru.

14. Stěžovatel ve svých podáních nezpochybňuje skutečnost, že žalobu podal opožděně. Jak již uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, podle ustanovení , o vyvlastnění, lze výrok o náhradě za vyvlastnění projednat v občanském soudním řízení; podle odst. 2 musí být žaloba podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, přičemž lhůtu nelze prominout. Tuto lhůtu dále modifikuje ustanovení , o urychlení výstavby, podle něhož se lhůty ve vybraných typech řízení zkracují na polovinu. S ohledem na opožděné podání žalobního návrhu je zřejmé, že obecné soudy nemohly v této věci rozhodnout jiným způsobem.

15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že účelem pravidel pro počítání času v právu je zejména snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv a omezení stavu nejistoty v právních vztazích [srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.);

sp. zn.

ze dne 16. 10. 2012, bod 36 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.); či

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2019, bod 23]. Námitkou stěžovatele, že absence poučení v rozhodnutí krajského úřadu zakládá porušení jeho ústavně garantovaných práv, se již podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení.

16. Zákonná úprava předmětného správního řízení neukládá správním orgánům povinnost poučení o opravných prostředcích, resp. o možnosti domáhat se soudního přezkumu těchto výroků. Tuto skutečnost, byť klade větší nároky na povědomí o platném právu, přitom nelze považovat za překážku přístupu k soudu (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2017, bod 14; viz též usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 12. 2015). Uvedené platí o to více pro stěžovatele, který byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, a který byl navíc o možnostech a podmínkách soudního přezkumu poučen již v prvoinstančním správním rozhodnutí.

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze uzavřít, že výklad podústavního práva, jak jej provedl zejména Nejvyšší soud v napadeném usnesení, nelze považovat za nijak excesivní. Právnímu názoru stěžovatele o protiústavnosti postupu obecných soudů proto nelze přisvědčit.

18. Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu