Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 328/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Bořka Bierhanzla, b) Františka Cihelky, c) BIERHANZL PROPERTY, s. r. o., se sídlem Sadová 517, Březnice, d) Davida Bierhanzla, e) Libora Čecha, všech zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -96 ze dne 12. 11. 2019, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -72 ze dne 30. 5. 2019 a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. -50 ze dne 11. 3. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Příbrami napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelů na zastavení exekuce. Toho se stěžovatelé domáhali, neboť proti exekučnímu titulu - směnečnému platebnímu rozkazu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze - podali odvolání. Městským soud v Praze odvolací řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku a Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil, stěžovatelé však podali dovolání, o němž v době podání návrhu na zastavení exekuce nebylo rozhodnuto. Podle stěžovatelů by exekuce do rozhodnutí o dovolání neměla být prováděna. Okresní soud shledal, že podané dovolání nic nemění na formální a materiální vykonatelnosti exekučních titulů, které nebyly zrušeny ani se nestaly neúčinnými. Dospěl proto k závěru, že důvod k zastavení exekuce není dán.

2. Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a uvedl, že podané dovolání nemá suspenzivní účinek a nebrání provedení exekuce, která se opírá o pravomocné a vykonatelné rozhodnutí.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné dle . Závěr, že podání dovolání v rámci nalézacího řízení nemá suspenzivní účinek, a neodkládá tedy právní moc ani vykonatelnost exekučního titulu, je totiž dle Nejvyššího soudu v souladu s jeho rozhodovací praxí. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na několik svých dřívějších rozhodnutí.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Podle stěžovatelů bylo napadenými usneseními porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Stěžovatelé považují odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelé s odkazy na judikaturu Ústavního soudu dovozují, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a že i Nejvyšší soud má povinnost zdůvodnit rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odůvodnění nesmí být dle stěžovatelů založeno na pouhém odkazování na ustálenou judikaturu, jako to učinil Nejvyšší soud. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud měl vyložit, "které znaky [jím] citovaných rozhodnutí jsou shodné se souzeným případem, a proč lze tedy předmětné judikáty využít".

6. Rovněž argumentace okresního soudu a krajského soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí dle stěžovatelů porušuje jejich právo na spravedlivý proces. Řízení jako celek podle nich nevedlo ke spravedlivému výsledku. Stěžovatelé uvádějí, že dovolání, které podali v rámci nalézacího řízení, Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. ze dne 29. 8. 2019. Stěžovatelé uvádějí, že se proti tomuto rozhodnutí bránili ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Podle nich by až do rozhodnutí Ústavního soudu měla nařízená exekuce "být zastavena, resp. odložena". I když podání ústavní stížnosti obecně nemá suspenzivní účinek, může takové účinky dle stěžovatelů mít v případech, kdy hrozí, že budou zcela zásadním způsobem porušena základní práva stěžovatele. Stěžovatelé namítají, že tak je tomu i v jejich případě, neboť během exekuce může dojít k prodeji jejich movitých a nemovitých věcí, a tedy k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnictví chráněného y. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že s ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

budou úspěšní, neboť jim bylo v nalézacím řízení znemožněno hájit svá práva kvůli nezaplacení soudního poplatku, ačkoliv nedostatek finančních prostředků nesmí tvořit překážku přístupu k soudu.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Podle stěžovatelů nebylo usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání jako nepřípustného dle dostatečně odůvodněno. Podle judikatury Ústavního soudu má Nejvyšší soud povinnost své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud přitom přezkoumává, "zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání [...] a také zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání nepřípustným" [nález

sp. zn.

ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 22; srov. obdobně nález

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423), body 22-23; nález

sp. zn.

ze dne 2. 10. 2018, bod 45; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

9. Nejvyšší soud těmto požadavkům dostál. V odůvodnění svého usnesení zřetelně vyjádřil, že dovolání bylo odmítnuto, neboť závěr krajského soudu, podle něhož nemá dovolání podané v nalézacím řízení suspenzivní účinek a nebrání provedení exekuce, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se neomezil na odkaz na svá dřívější rozhodnutí, jak namítají stěžovatelé, naopak identifikoval to, na jaký závěr v nich obsažený se odvolává. Nebylo povinností Nejvyššího soudu napadené usnesení odůvodňovat podrobněji, například detailněji rozebírat jednotlivé okolnosti případů, o nichž bylo rozhodnuto jím citovanými rozhodnutími, jak to požadují stěžovatelé. Úkolem Nejvyššího soudu bylo vypořádat se s námitkami stěžovatelů v dovolání způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247), bod 21]; to Nejvyšší soud učinil.

10. Stěžovatelé dále brojí proti usnesením okresního soudu a krajského soudu s tím, že odůvodnění jejich rozhodnutí porušuje jejich právo na spravedlivý proces a že řízení nevedlo ke spravedlivému výsledku. Ústavní soud konstatuje, že rovněž okresní a krajský soud se vypořádaly s argumentací stěžovatelů způsobem odpovídajícím míře závažnosti jejich námitek, a odůvodnění jejich rozhodnutí tak nevybočuje z ústavních mezí. Součástí práva na spravedlivý proces pak není garance "správného" rozhodnutí, respektive rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají [srov. shodně např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 2012 (N 123/65 SbNU 597), bod 17].

11. Ztotožnit se nelze ani s námitkou stěžovatelů, že v určitých případech by měl být s podáním ústavní stížnosti spojen suspenzivní účinek. Ve výjimečných případech může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí dle ; sama ústavní stížnost odkladný účinek dle nemá a s ohledem na výslovnou úpravu obsaženou v citovaných ustanoveních jej nelze ani dovozovat způsobem, jakým to činí stěžovatelé. Zbývá dodat, že ani odložení vykonatelnosti (došlo-li by k němu i ve vztahu k exekučním titulům) by nebylo důvodem pro zrušení napadených usnesení, která byla vydána v době, kdy exekuční tituly vykonatelné byly.

12. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu