Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1102/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K.-E. C., zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -92 ze dne 23. 2. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -102 ze dne 31. 8. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a dále a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, b) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jednajícího pověřeným zaměstnancem Mgr. Michaelem Hofírkem, c) Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se České republice - Státnímu pozemkovému úřadu nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Namítané porušení ústavně zaručených práv

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y (dále jen " ").

II. Rekapitulace procesního vývoje

2. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "prvostupňový správní orgán"), rozhodnutím č. j. SPU 027403/2021 ze dne 29. 1. 2021 na žádost vedlejšího účastníka c) obnovil podle a b) a odst. 4 tam specifikovaná restituční řízení. Důvodem obnovy byla skutečnost, že vydání rozhodnutí v nich bylo dosaženo trestným činem, jehož se podle rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 26. 8. 2020 dopustily dvě bývalé úřednice matričního úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, které rozhodnutím č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 deklarovaly, že J. C. (předchůdkyně stěžovatele) byla v době své smrti státní občankou Československé republiky. Trestní soud dospěl k závěru, že úřednice nesprávně vyložily a aplikovaly příslušné právní normy, své rozhodnutí založily na vědomě nesprávném skutkovém stavu, nevypořádaly a neprověřily všechny rozhodné skutečnosti a rozhodly jako věcně nepříslušný orgán, to vše s vědomím, že jejich rozhodnutí je zásadní pro uplatnění restitučního nároku potomků J. C.

3. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zamítl vedlejší účastník a) rozhodnutím č. j. SPU 058982/2021 ze dne 19. 4. 2021. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

III. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel svoji argumentaci rozděluje do několika okruhů a její podstatu lze shrnout následovně: Zaprvé, Nejvyšší správní soud podle něj nezohlednil skutečnosti, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti (neoprávněně posoudil jako nepřípustnou kasační námitku, že ve smyslu musí jít o trestný čin úmyslný, pominul otázku prekluze, nepřihlédl k existenci pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -208 ze dne 27. 10. 2005 a nezohlednil nicotnost rozhodnutí vydaného Ministerstvem zemědělství, Pozemkového úřadu České Budějovice č. j. PÚ/R-101/03/939/96 ze dne 22. 10. 2003), čímž zamezil stěžovateli v přístupu k soudu.

5. Zadruhé, Nejvyšší správní soud dezinterpretoval a dekontextualizoval svoji judikaturu, aby vytvořil dojem, že určitá právní otázka je v jeho judikatuře již vyřešená, ačkoliv tomu tak není; konkrétně, judikatura správních soudů dosud neřešila otázku, zda se trestná činnost musí týkat obnovovaného správního řízení či zda postačí spáchání trestného činu v řízení jiném.

6. Zatřetí, Nejvyšší správní soud nesprávně interpretoval podmínky obnovy řízení podle . Podle stěžovatele citované ustanovení vyžaduje, aby trestný čin, který je důvodem obnovy, byl spáchán v rámci obnovovaného řízení a současně byl spáchán úmyslně. Nejvyšší správní soud navíc podprahově naznačuje, že stěžovatel mohl mít na spáchání trestného činu nějaký podíl, což je nepřípadné.

7. Začtvrté, správní soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, neboť dospěly k závěru, že stěžovatel měl předpokládat, že rozhodnutí o státním občanství J. C. je nezákonné. Správní soudy přitom neposkytly odpovídající skutková zjištění a navazující relevantní právní úvahy vyvracející jeho dobrou víru.

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a není nepřípustná ve smyslu ; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem ( ) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

V. Vyjádření k ústavní stížnosti

9. Soudce zpravodaj podle vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

10. Obchodní korporace EG.D., a. s., se sídlem v Brně, Lidická 1873/36, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56 (oba účastníci v řízení před správními soudy), se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily, a proto s nimi Ústavní soud dále jako s vedlejšími účastníky nejednal.

11. Nejvyšší správní soud uvedl, že se zabýval námitkou, že podmínkou obnovy řízení je spáchání úmyslného trestného činu a odkazuje na bod 32 svého rozsudku. Dále odmítá konstrukci stěžovatele o nezohlednění prekluze práva obnovit řízení. Nedůvodné jsou podle Nejvyššího správního soudu též nově vznesené námitky nicotnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka a) a dezinterpretace vlastní judikatury - stěžovatel účelově pomíjí, že soud svůj právní závěr vystavěl nejenom na odkazované judikatuře, ale též na další argumentaci, se kterou je tato judikatura slučitelná. Jde-li o naplnění podmínek pro obnovu řízení, je podle Nejvyššího správního soudu podstatná příčinná souvislost mezi spáchaným trestným činem a dosaženým rozhodnutím. Ve vztahu k nálezu

sp. zn.

ze dne 2. 5. 2023 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) Nejvyšší správní soud uvedl, že vydání napadeného rozsudku předchází vydání předmětného nálezu a jeho vyhodnocení je úlohou správních orgánů a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.

12. Podle krajského soudu se stěžovatelovy námitky míjí s uplatněnými žalobními body. Krajský soud sice konstatoval některé vady žalobou napadeného rozhodnutí, nešlo však o vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední. Rozsudek civilního soudu podle části V. nebyl krajskému soudu znám. Ohledně otázky dobré víry se stěžovatel bez konkrétnějšího provázání s rozhodnou právní úpravou soustředil na pouhý nesouhlas s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí. Za rozhodné považoval krajský soud posouzení naplnění předpokladů obnovy řízení podle , nikoli podle odst. 1 nebo 3. V tzv. první fázi obnovy řízení nebyla existence rozhodnutí o občanství J. C. rozhodující. Není ani významné, kde a jak se trestná činnost stala; důležité je, zda ovlivnila výrok správního rozhodnutí. Jde-li o nález

sp. zn.

, krajský soud vycházel při svém rozhodování z , tedy ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Je případně na správních orgánech, aby na zrušení rozhodnutí o vině a trestu, o které se rozhodnutí o nařízení obnovy opírá, zareagovaly.

13. Vedlejší účastnice a) ve svém vyjádření především vyvrací námitky stěžovatele s odkazem na závěry správních soudů v napadených rozsudcích a dále je prohlubuje. Podle ní krajský soud i Nejvyšší správní soud dostály judikaturním požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí. Obrana stěžovatele je podle ní rozporuplná, což blíže rozebírá. Navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta. Současně v souladu s navrhuje, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici a) náklady řízení před Ústavním soudem.

14. Vedlejší účastník b) považuje argumentaci stěžovatele za "pouhou" polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva. Ve svém vyjádření vypořádává jednotlivé stěžovatelovy námitky (jejich okruhy) odkazem na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozsudků, příp. aprobuje a doplňuje úvahy správních soudů.

15. Vedlejší účastník c) má za to, že správní orgán správně rozhodl o nařízení obnovy řízení ve smyslu a správní soudy stěžovatelovu žalobu i kasační stížnost správně zamítly. Stěžovatelova ústavní stížnost je podle něj recyklací argumentace vznesené v řízení před správními soudy. Vedlejší účastník c) při vypořádání některých námitek stěžovatele odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozsudků a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.

16. Stěžovatel v replice poukazuje na stěžejní skutečnost, že veškeré odsuzující rozsudky byly ve vztahu k oběma úřednicím zrušeny, jakož i na nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

ze dne 18. 7. 2023, z nichž vyplývá, že vydání rozhodnutí o občanství J. C. nebylo trestným činem. Nejsou proto podle stěžovatele naplněny podmínky pro nařízení obnovy řízení podle .

VI. Vlastní posouzení Ústavního soudu

17. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté y, a tudíž by byla aplikací práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].

18. Stěžovatel v ústavní stížnosti z velké části reprodukuje námitky a argumenty, s nimiž se již správní soudy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud považuje argumentaci správních soudů, jak je rozvedena v napadených rozsudcích, za ústavně konformní - jejich úvahy neshledal jako nepřiměřené či extrémní. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.

19. Neopodstatněná je námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud "dekontextualizoval a dezinterpretoval" svoji judikaturu ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi spáchaným trestným činem a dotčeným rozhodnutím. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje s vyjádřením Nejvyššího správního soudu, že při svém hodnocení odkázal nejen na jiná svá rozhodnutí, ale rovněž vyložil vlastní úvahy podporující závěr, že není rozhodné, kdo trestný čin spáchal (viz body 25 a 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Skutečnost, že v napadených rozsudcích citovaná rozhodnutí vychází ze skutkově odlišných věcí, aplikaci tam vysloveného obecného právního názoru nevylučuje.

20. Nesouhlas stěžovatele s interpretací a aplikací je jen pokračující polemikou se závěry správních soudů v rovině podústavního (správního) práva, k jejichž přehodnocování není Ústavní soud povolán. Kritérium věcné (ne)správnosti není v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě rozhodné. Správní soudy řádně odůvodnily, že podmínky obnovy řízení v nyní posuzované věci splněny byly; vypořádaly se přitom se všemi pro posouzení významnými skutečnostmi, včetně těch, k nimž jsou povinny přihlédnout i bez návrhu (např. otázkou prekluze).

21. Konečně, jde-li o otázku posuzování dobré víry, neshledává Ústavní soud nic protiústavního na závěru správních soudů, že stěžovatel relevantním způsobem nezpochybnil úvahy a implicitní závěr správních orgánů; jeho prosté konstatování existence dobré víry je v tomto ohledu nedostatečné, což nelze zhojit v následujícím řízení o správní žalobě a kasační stížnosti (viz body 51 až 53 rozsudku krajského soudu a bod 34 rozsudku Nejvyššího správního soudu), tím spíše v řízení o ústavní stížnosti.

22. Ústavní soud nepominul nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

, jimiž byla zrušena odsuzující rozhodnutí trestních soudů, na základě kterých byla restituční řízení obnovena (na což upozorňuje rovněž stěžovatel ve své replice). Jak však správní soudy ve svých vyjádřeních poznamenaly, tyto nálezy byly vydány až po napadených rozsudcích; přitom soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). Nelze proto následně vydanými nálezy odůvodnit zrušení napadených rozsudků, jimž Ústavní soud z ústavněprávního hlediska prizmatem stěžovatelových námitek nemá co vytknout. Uvedenou skutečnost nicméně musí správní orgány zohlednit a vyvodit z toho příslušné právní důsledky.

23. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

24. Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi a) náhradu nákladů řízení ve smyslu nepřiznal. Základní zásadou řízení před Ústavním soudem totiž je, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí sám účastník nebo vedlejší účastník ( ). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 2. 1997 (N 26/13 SbNU 195)]. Takové okolnosti v nyní projednávané věci vedlejší účastník a) netvrdí a ani Ústavní soud žádné nezjistil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2023

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu