Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 742/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Vratislavem Polkem, advokátem, sídlem Berní 2261/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2026, č. j. -41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi byla porušena práva garantovaná , a 2, , d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka je ruské národnosti. Uzavřela telefonicky sňatek s českým občanem, který je podle islámského práva platný. Z Ruské federace utekla z důvodu obav o svůj život, protože v místě jejího dosavadního bydliště (Ingušsko) jsou ženy utlačované a podle jejích slov jí hrozilo, že ji zabijí, a nezbývalo jí nic jiného než utéct. Cestovala dodávkami z území Ruské federace až do Prahy s tím, že nepodnikla žádné kroky k legalizaci svého pobytu v České republice ani jiných státech. Následně po svém příchodu roztrhala své doklady z obavy, že ji vyhostí zpět na území Ruské federace. V červenci 2023 požádala o azyl v Příjímacím středisku cizinců Zastávka (přičemž - ve vedlejší linii řízení - se svou žádostí o mezinárodní ochranu neuspěla; pozn ÚS).

3. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Příjímací středisko cizinců Zastávka, dne 11. října 2023 vydala rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky stanovenou na dobu jednoho roku, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států EU s odůvodněním, že stěžovatelka se dopustila protiprávního jednání, které spočívá v neoprávněném vstupu a pobytu na území České republiky. Správní orgán zohlednil také princip "non-refoulement", podle kterého cizinec nemůže být vrácen do státu, jehož je občanem, pokud by existovaly důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí v této zemi. Stěžovatelka se obává o svůj život v místě svého dosavadního bydliště, nicméně správní orgán podotkl, že jí nic nebrání v tom vrátit se na jiné místo na území Ruské federace, a vyhnout se tak případnému nebezpečí.

4. Stěžovatelka nesouhlasila a podala žádost o vydání nového rozhodnutí k Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen "správní orgán I. stupně"), kterým mělo být podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen ""), zrušeno rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky. Svoji žádost odůvodnila tím, že uzavřela manželství s občanem ČR a také tím, že je se svým manželem těhotná. Tvrdila, že je nepochybně rodinným příslušníkem občana EU, a splňuje tak zákonné podmínky na vydání nového rozhodnutí, kterým by se rušilo rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně řízení zastavil. Ačkoliv uznal, že se stěžovatelka stala rodinným příslušníkem občana EU, čímž také splnila jednu z podmínek zákona o pobytu cizinců, shledal, že druhá podmínka již naplněna nebyla - v případě stěžovatelky totiž hrozí nebezpečí, že by mohla ohrozit bezpečnost státu. Své tvrzení opřel o zprávu, kterou obdržel od zpravodajské služby, která podle něj obsahuje konkrétní informace, ze kterých plyne kontakt stěžovatelky s osobami, které vyvíjely činnost proti zájmu ČR. Správní orgán I. stupně se věnoval také dopadu rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatelky s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že v tomto případě se jedná o přiměřené omezení jejího práva, neboť svůj vztah s manželem začala plnohodnotně rozvíjet až po příchodu na území ČR, a nemohla proto legitimně očekávat, že bude moci na území státu pobývat. Řízení bylo z výše uvedených důvodů dne 6. srpna 2024 usnesením zastaveno podle , .

5. Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání k Ministerstvu vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"). Ministerstvo odvolání zamítlo a usnesení správního orgánu I. stupně potvrdilo rozhodnutím dne 25. 10. 2024.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č.j.: 175 A 19/2024-31, žalobu zamítl. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka nijak neprokázala, že by nemohla pobývat na jiném území, než je Ingušsko. Nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že jí hrozí v zemi původu vážné nebezpečí. Ztotožnil se se závěry správních orgánů vycházejících z utajovaných informací. Dále se soud zabýval žalobními námitkami zpochybňujícími přiměřenost napadeného rozhodnutí, správní orgány se podle názoru soudu této otázce řádně věnovaly a jejich odůvodnění krajský soud považoval za dostačující.

7. Ani Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") kasační stížnosti stěžovatelky nevyhověl. Dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a odmítl ji pro nepřijatelnost. NSS uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné, jak tvrdila stěžovatelka, neboť z odůvodnění je zcela patrné, jaký skutkový stav vzal za rozhodný, jakým způsobem postupoval a proč považoval stěžovatelčiny námitky za nedůvodné. Vrátil se k otázce přiměřenosti a shrnul, že stěžovatelka nepobývá v Česku dlouho, je mladá a zdravá. S manželem se seznámila v Rusku, nic mu nebrání, aby tam stěžovatelku dočasně následoval. Tyto závěry odpovídají i ustálené judikatuře NSS a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

8. Argumentaci stěžovatelky v její ústavní stížnosti lze shrnout tak, že správním vyhoštěním hrozí nejen stěžovatelce, nýbrž i jejímu manželovi a nezletilé dceři, kteří jsou občané České republiky, velmi vážný zásah do práva na soukromý a rodinný život. Obecné soudy se dopustily odepření spravedlnosti. Stěžovatelka nebyla seznámena s tím, jaké informace o její osobě brání jejímu pobytu na území České republiky. Utajované informace, na nichž správní orgány a správní soudy založily své závěry, nejsou dostatečně specifikovány. Uvedení neurčitých informací je v rozporu s principem spravedlnosti a rovnosti zbraní. Stěžovatelka totiž byla fakticky zbavena možnosti účinné obrany, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. NSS odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou, aniž by se meritorně vypořádal s klíčovou právní otázkou či se standardem soudního přezkumu rozhodnutí založených na utajovaných informacích. Tímto postupem došlo k odepření soudní ochrany. Ústavní soud opakovaně judikuje, že i při aplikaci procesních filtrů musí obecné soudy respektovat ústavně garantovaná práva.

III. Posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, ale k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Stěžovatelka je rodinnou příslušnicí občana EU (ČR) ve smyslu zákona o pobytu cizinců, neboť je manželkou občana České republiky a matkou nezletilé občanky České republiky, se kterými žije na území České republiky ve společné domácnosti. Z obecné úpravy modifikované speciální úpravou v zákona o pobytu cizinců vyplývá, že pokud podklady rozhodnutí obsahují utajované skutečnosti, v odůvodnění rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení. Není-li to možné, uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají. Hodnocení utajované informace (s ohledem na utajovaný charakter informací) může být uvedeno pouze obecně a v takové míře, aby neohrozilo jejich vyzrazení. V tomto směru tedy rozhodnutí správního orgánu obstojí.

13. Z pohledu práva na soudní ochranu stěžovatelky je klíčové, že se jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud seznámily s utajovanou součástí spisu a shledaly důvody pro setrvání na správním vyhoštěním relevantními. Tím byla soudní ochrana stěžovatelčiných práv ve smyslu y dostatečně zajištěna, neboť soudy měly neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým v celém správním spisu. Z povahy věci však není možné vyžadovat podrobnější odůvodnění, než ke kterému přistoupil správní orgán. S ohledem na utajovaný charakter zjišťovaných skutečností nelze vtělit do napadených rozhodnutí podrobnější odůvodnění (a v případě osoby stěžovatelky nešlo o informace veřejně známé). V opačném případě by byl účel utajení konkrétních informací zmařen. V tomto ohledu tedy nemohlo dojít k porušení principu rovnosti zbraní.

14. Ústavní soud se s utajovanými skutečnostmi seznámil a ve shodě s obecnými soudy dovodil, že se v případě stěžovatelky nejednalo pouze o náhodné či ojedinělé kontakty s osobami spojovanými s terorismem. Tyto kontakty jsou aktuální a představují skutečné a závažné ohrožení zájmů společnosti (bezpečnosti státu). Nejvyšší správní soud nepochybil, když kasační stížnost považoval za nepřijatelnou. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí opodstatněnost ústavní stížnosti ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu a násl.y založit nemůže (usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2012,

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2023,

ze dne 14. 5. 2014). Ústavní soud navíc dodává, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo zvolit si nejvhodnější místo pro rozvíjení rodinného života. Evropský soud pro lidská práva již v minulosti akcentoval, že rodinný život může být vykonáván i v zemi původu či v jiné třetí zemi, srov. Ahmut proti Nizozemsku, č. 21702/93, rozsudek ESLP ze dne 28. listopadu 1996. Citovaný čl. 8 rovněž neukládá státům obecnou povinnost umožnit rodinné sjednocení na jejich území (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, č. 9214/80, rozsudek ESLP ze dne 28. května 1985).

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu