Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1165/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 512, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, č. j. -286, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. -250, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 4. 2022, č. j. -223, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále měl být porušen a y (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným z přečinu krádeže podle , kterého se měl dopustit přisvojením si cizí věci tím, že se jí zmocnil činem popsaným ve výroku rozsudku okresního soudu a tímto jednáním způsobil škodu nikoli nepatrnou. Za tento čin mu byl uložen peněžitý trest podle , a a 2 v celkové výši 14 000 Kč a byla mu uložena povinnost uhradit poškozené X náhradu škody ve výši 11 757,42 Kč; se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Z podnětu stěžovatele krajský soud přezkoumal všechny výroky a z podnětu odvolání státního zástupce byla přezkoumána správnost postupu řízení a výrok o trestu. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením, které je rovněž předmětem řízení o této ústavní stížnosti.

5. Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýká, nesprávné posouzení důkazů, přesněji extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci soudy dovozené podobě a provedenými důkazy.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný.

9. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelem zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny ( y), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či k osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu, tzn., že by bylo lze konstatovat stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry.

12. Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele je založena prakticky výhradně na zpochybnění výsledků dokazování, provedeného obecnými soudy, neboť tvrdí, že provedené důkazy neprokazují odcizení nafty z lokomotivy stěžovatelem a že závěr o jeho vině byl dovozen pouze ze stěžovatelovy přítomnosti na lokomotivě v době, kdy systém Meteor nahlásil úbytek paliva. Těžiště stěžovatelovy argumentace se přitom zakládá na modelovém příkladu, který však již byl využit při obhajobě u soudu první a druhé instance a následně v dovolání k Nejvyššímu soudu. Všechny zmiňované soudy se řádně vypořádaly s jeho námitkami a neshledaly je důvodnými. Jejich závěry Ústavní soud neshledal ústavně nesouladnými a tudíž ústavní stížnosti nevyhověl.

13. K námitce, týkající se důkazů (svědecké výpovědi a znaleckého posudku), se rovněž dostatečně vyjádřily jak nalézací a odvolací soud, které tyto důkazy shledaly jako stěžejní, tak i Nejvyšší soud (srov. bod 12 napadeného usnesení). Jak již přitom bylo uvedeno shora, Ústavní soud zásadně není oprávněn k přehodnocování provedeného dokazování. Řízení před obecnými soudy je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů a Nejvyšší soud i krajský soud proces vyhodnocování shledaly logicky správný a přesvědčivý s ohledem na provedené důkazy (srov. bod 12 usnesení Nejvyššího soudu a bod 6 a 7 usnesení krajského soudu).

14. Stěžovatel dále namítá, že provedené důkazy neprokazují odcizení nafty, neboť podle jeho názoru se jedná pouze o nedostatek v měření, který může být zapříčiněn drobnou poruchou či spotřebou vedlejších systémů lokomotivy. Jak se však uvádí v usnesení krajského a rozsudku okresního soudu, technickou závadu vyloučil znalecký posudek a jeho závěrům odpovídají i svědecké výpovědi a listinné důkazy. V návaznosti na výše zmíněné není důvodné z hlediska zdejšího soudu ani tyto důkazy zpochybňovat.

15. Celkově je proto nutno uvést, že takto koncipovaná stížnostní argumentace představuje pouhé opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat.

16. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu pramenící z y nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci. Pokud by tak totiž činil, stal by se prakticky další přezkumnou soudní instancí v systému obecných soudů a zpronevěřil by se tak svojí roli soudního orgánu ochrany (pouze!) ústavnosti ( y).

17. Rovněž s námitkou porušení pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), které podle stěžovatelova mínění vychází z y a Úmluvy, se přesvědčivě a zcela v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu vypořádal (zejména) Nejvyšší soud, který na základě výsledků provedeného dokazování konstatoval, že vina stěžovatele byla dostatečně prokázána. Není tedy pravdou, že v předmětném trestním řízení nebyla dosažena míra jistoty "mimo jakoukoli rozumnou pochybnost". Ústavní soud proto - při respektování svojí pozice v ústavním systému orgánů ochrany práva - neshledal důvod, proč by měl se závěry obecných soudů jakkoliv věcně polemizovat.

18. Lze tak uzavřít, že argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které Ústavní soud považuje za dostatečně podložené a přesvědčivě odůvodněné. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu