Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2413/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. V., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2022 č. j. -41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. -43 a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. května 2020 č. j. MV-63656-4/SO-2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, konkrétně práva podle a 2 d (dále jen " ") ve spojení s y, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo vnitra"), usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. OAM-33258-12/DP-2019 zastavilo řízení o žádosti stěžovatele o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podle , (dále jen " "), a to z důvodu nedoložení dokladu o bezdlužnosti na veřejném zdravotním pojištění. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců odvolání, která ho napadeným rozhodnutím zamítla a potvrdila usnesení ministerstva vnitra.

3. Následně stěžovatel podal proti zamítnutému odvolání správní žalobu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a k porušení namítaných ustanovení nedošlo.

4. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl kasační stížností, ve které namítal, že městský soud při rozhodování nevycházel primárně z principu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte, a tudíž dospěl k nesprávnému závěru při posuzování přiměřenosti procesního rozhodnutí o zastavení řízení, a dále brojil proti údajně formalistickému výkladu koncentrace řízení dle . Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění konstatoval, že v předchozím řízení správní orgán postupoval plně v souladu s , vzhledem k tomu, že zákon správnímu orgánu nedával možnost správního uvážení, zda řízení zastavit, či nikoliv. Jelikož byly splněny podmínky zákonem stanovené, správní orgán byl povinen řízení o žádosti zastavit. Dále také Nejvyšší správní soud souhlasil s hodnocením městského soudu, který nepotvrdil nepřiměřený a formalistický přístup správních orgánů, neboť ty postupovaly v souladu se zákonem a judikaturou správních soudů.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že dotčené soudy a správní orgány v rozporu s a 2 y ve spojení s y a Úmluvy a Úmluvy o právech dítěte neučinily při rozhodování z principu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte požadovaný středobod všech úvah a nepřiznaly mu rozhodující význam, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému závěru ohledně povinnosti posuzovat přiměřenost procesního rozhodnutí o zastavení řízení a taktéž interpretovaly ryze formalisticky bez kontextuálního uchopení skutkových okolností a v rozporu s procesními požadavky vyplývajících z principu nejlepšího zájmu dítěte zakotvující zásadu koncentrace správního řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. V posuzované věci je podstatné, zda se v řízení skončeném procesním rozhodnutím, kterým bylo zastaveno řízení podle o povolení k dlouhodobému pobytu, měl uplatnit princip nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte, měla být posouzena přiměřenost tohoto rozhodnutí a zda v tomto případě mohla být prolomena koncentrace řízení dle .

9. Ve stěžovatelově věci bylo vydáno rozhodnutí o zastavení řízení, které do života cizince zasahuje méně, než je tomu u rozhodnutí o zamítnutí žádosti ve věci samé. Existuje nespočet rozhodnutí týkající se této otázky a obecně je lze do závěru, že při zastavení řízení o žádosti o vydání (prodloužení doby platnosti) povolení k dlouhodobému pobytu se neposuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, jelikož o žádosti není věcně (meritorně) rozhodováno (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015 č. j. -27, ze dne 28. 7. 2016 č. j. -24, ze dne 19. 1. 2017 č. j. -48, ze dne 3. 5. 2017 č. j. -28, ze dne 14. 12. 2017 č. j. -57, ze dne 21. 2. 2018 č. j. -35, ze dne 18. 9. 2018 č. j. -50, ze dne 27. 2. 2019 č. j. -27, ze dne 14. 1. 2021 č. j. -46 a ze dne 7. 1. 2022 č. j. -39). Ani sám stěžovatel potenciální dopad do soukromého a rodinného života v odvolání proti usnesení o zastavení řízení nezmínil (velice obecně se k němu vyjádřil až v podané žalobě).

10. Potřebou zohledňování nejlepšího zájmu dítěte se zabýval také Ústavní soud [viz nález ze dne 14. 4. 2020

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zdůraznil, že je potřeba rozlišovat, o jaký typ řízení ve vazbě na dítě jde. Tato řízení rozčlenil do čtyř základních kategorií, zhodnotil, jakou roli hraje kritérium nejlepšího zájmu dítěte v jednotlivých kategoriích, a uvedl, že nejlepší zájem dítěte jako rozhodující faktor zeslabují a zesilují různá kritéria, přičemž současně zdůraznil potřebu vážení těchto kritérií proti dalším konkurujícím zájmům a potřebu jejich materiálního obsažení v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Do třetí kategorie zařadil řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte, a dodal, že se zde otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde "nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější." Nyní posuzovaná věc spadá do kategorie třetí. Jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti, dcera stěžovatele má povolení k trvalému pobytu a v současné době je zletilá, přičemž v době rozhodování správních orgánů byla pár měsíců před dosažením zletilosti. Mimo to, jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel neuvedl ani nedoložil žádné skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí na jeho dceru. Z těchto důvodů je stěžovatelova námitka o nerespektování nejlepšího zájmu dítěte neopodstatněná.

11. Řízení bylo vedeno o žádosti stěžovatele, tedy nebylo zahajováno z moci úřední; nebylo rozhodováno o uložení povinnosti ani o správním trestu. Zásada koncentrace řízení je v tomto případě namístě (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009 č. j. -60, ze dne 4. 11. 2015 č. j. -43, ze dne 3. 3. 2016 č. j. -36 nebo ze dne 29. 8. 2016 č. j. -36). K čemuž Ústavní soud uvádí, že prolomení koncentrace řízení podle se ve stěžovatelově věci nemůže uplatnit.

12. Ústavní soud dodává, že , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, které doklady musí cizinec ke své žádosti o pobytové oprávnění přiložit, chce-li na území České republiky pobývat delší dobu. Tyto doklady umožňují správnímu orgánu posoudit zájem cizince pobývat na českém území s protichůdným zájmem státu regulovat za účelem ochrany ekonomické, politické a bezpečnostní stability počet cizinců na svém území. Řízení v předmětné věci bylo v souladu s zastaveno z důvodu neodstranění vad žádosti (tj. nepředložení všech zákonem požadovaných dokladů), a proto se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, že v daném případě nebyl dán prostor pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Zákon nedával správnímu orgánu možnost správního uvážení, zda řízení o žádosti zastavit, či nikoliv. Jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, správní orgán je povinen řízení o žádosti zastavit. Nešlo proto o přepjatě formalistický postup, jak tvrdí stěžovatel, ale o postup v souladu se zákonem.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2023

Jan Filip v. r.

předseda senátu