Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1639/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vasila Blaňára, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, LL.M., advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022 č. j. -177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva dle , , , y základních práv a lidských svobod (dále jen "").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v roce 2017 stěžovatel, jako zájemce o prodej svých nemovitostí v katastrálním území R., uzavřel se žalobkyní zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje nemovitostí za sjednanou odměnu ve výši 150 000 Kč. Žalobkyně, jako zprostředkovatelka, následně učinila kroky umožňující jejich prodej a získala zájemce o předmětné nemovitosti, s nímž stěžovatel a žalobkyně dne 24. 2. 2018 uzavřeli rezervační smlouvu, podle níž mělo k uzavření kupní smlouvy dojít do 31. 3. 2018. K prodeji ve sjednané lhůtě nedošlo, neboť zájemce si nejprve hodlal obstarat koupi sousedního pozemku za účelem přístupu k vodě. Následně dne 24. 8. 2018 stěžovatel dotyčné nemovitosti zájemci obstaranému žalobkyní prodal. Stěžovatel však nesplnil svůj závazek uhradit žalobkyni sjednanou odměnu.

3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2021 č. j. -143 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2020 č. j. -112, kterým soud prvního stupně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč včetně příslušenství a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že splnil podmínky stanovené zákonem pro dovolání podané k Nejvyššímu soudu, a ten je přesto odmítl, čímž byla porušena jeho výše uvedená práva.

5. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, nebylo-li by řízení jako celek spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013

sp. zn.

(N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. 2. 2014

sp. zn.

(N 24/72 SbNU 275).

6. Ústavní soud neshledal protiústavnost v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, což je však jeho obligatorní náležitostí [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb., nebo nález

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247) či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)].

7. Stěžovatel v dovolání vymezil dvě právní otázky, které dosud dovolací soud neřešil, přičemž zároveň tvrdí, že se při jejich řešení obecné soudy odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu. V souladu s judikaturou, Nejvyšší soud toto vyhodnotil jako vymezení více předpokladů přípustnosti, které se vzájemně vylučují. Třetí právní otázkou se stěžovatel dožadoval přehodnocení skutkového stavu, což není v rámci dovolacího řízení možné.

8. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

není v tomto případě vhodně zvolen. V odkazovaném nálezu stěžovatel neměl výhrady vůči skutkovým zjištěním, která byla soudy prokázána (uzavření mandátní smlouvy), ale vůči jejich právnímu posouzení obecnými soudy. Ve svém dovolání však stěžovatel rozporuje skutkový stav zjištěný obecnými soudy, tj. zda byla ústní zprostředkovatelská smlouva vůbec uzavřena. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily předložené důkazy a prosazuje svoji verzi skutkového stavu, což však není důvod připouštějící dovolání. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže.

9. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení a V postupu a závěru Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci proto Ústavní soud nespatřuje žádná pochybení, která by mohla dosahovat protiústavní intenzity.

10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle y [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. )].

11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování Nejvyššího soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu