Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1935/2024

-840

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně LESING plus, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 491 97 339, se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, Chrástecká 2601/5, zastoupené JUDr. Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, proti žalované Froněk spol. s r.o., identifikační číslo osoby 475 34 630, se sídlem v Rakovníku, Zátiší 2488, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení částky 2 798 186 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024,č. j. -802, -802, takto:

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024,

č. j. -802, -802, změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 12. 2020, č. j. -603 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. 5. 2021, č. j. -646) tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 798 186 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II – IV).

2. Předmětem řízení byl žalobkyní (coby objednatelkou) uplatněný nárok za zaplacení požadované částky z titulu nákladů na odstranění vad díla (spočívajícího v „kompletní dodávce a provedení asfaltových vrstev zpevněných ploch, komunikací a parkovišť“) zhotoveného žalovanou na základě účastnicemi uzavřené smlouvy o dílo, a dále pak i zaplacení smluvní pokuty odvozované z porušení smluvní povinnosti žalované [kdy na právní poměr účastnic – se zřetelem k , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) byla oběma soudy aplikována právní úprava účinná k datu uzavření smlouvy (dne 9. 5. 2013, ve spojení s jejím dodatkem ze dne 4. 11. 2013), tedy , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obch. zák.“].

3. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalované (zhotovitelky) za tvrzené vady díla a že v posuzované věci nebyly podmínky ani pro aplikaci obch. zák., jestliže žalobkyně v řízení s určitostí ani neuvedla (přes poučení podle a 3 ) rozhodné skutečnosti pro aplikaci tohoto ustanovení, totiž nespecifikovala, jaký nevhodný pokyn směřovala k žalované coby zhotoviteli, a kdy pak nebylo postaveno najisto, na jaký (nevhodný) pokyn měla žalovaná dle citovaného ustanovení reagovat (upozornit objednatele na jeho nevhodnost). Přitom odvolací soud akcentoval, že žalovaná byla v pozici (až) třetího subdodavatele a jejím úkolem byla toliko pokládka asfaltového povrchu, přičemž na přípravě výstavby areálu ani na zpracování projektové dokumentace se nepodílela (pro nedostatek kvalifikace na uvedených činnostech ani participovat nemohla); za určující pro rozhodnutí považoval pak odvolací soud i to, z jakých příčin došlo k namítaným deformacím (propadům) vozovky (zda bylo vadné dílo provedené žalovanou, tj. byl-li vadný k němu použitý materiál či jeho zpracování a způsob položení asfaltových vrstev, nebo zda bylo vadné dílo provedené žalobkyní, tedy byla-li vadná samotná konstrukce vozovky) a na základě v řízení učiněných zjištění učinil závěr, že samotné dílo provedené žalovanou vady nevykazovalo a že zjištěné deformace povrchu jsou důsledkem vadně navržené a provedené konstrukce vozovky (vrstvy pod asfaltovým souvrstvím) coby díla provedeného žalobkyní.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezuje argumentem, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zatímco „jiné otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud řešeny nebyly“. Dovolatelka vytýká, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím, na které nemohla reagovat a jež navazuje na odvolacím soudem nesprávně zjištěný skutkový stav, jenž nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka odmítá závěr odvolacího soudu o nedostatečné specifikaci nevhodného pokynu daného zhotoviteli (ve smyslu § 551 obch. zák.) a posouzení odvolacího soudu má za rozporné s judikaturou dovolacího soudu vážící se k otázce odpovědnosti zhotovitele za vady díla ve smyslu § 551 odst. 3 obch. zák. Pochybení odvolacího soudu nachází i v absenci zdůvodnění, proč nebylo vyhověno současně uplatněnému nároku na zaplacení smluvních pokut, který zakládala na porušení smluvních povinností žalované (v čemž dovolatelka také spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Jako v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou dovolatelka formuluje otázku, zda má zhotovitel (v případě sjednané záruky) povinnost opakovaně opravovat dílo i v situaci, když se vady budou pro nevhodnost užitého materiálu opakovat. Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za řádně odůvodněné.

5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a (srov. ).

8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle věty první ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

9. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. , věta druhá, ).

10. Na dovolatelkou formulované otázce týkající se výkladu a použití ustanovení obch. zák. napadené rozhodnutí nezávisí a již proto pro její řešení nemůže být založena přípustnost dovolání podle Odvolací soud při svém rozhodování – oproti dovolací argumentaci – vycházel z odlišných skutkových zjištění, uzavíraje, že dovolatelka přes výzvu soudu podle a 3 soudu nedoplnila svá tvrzení o právně významných skutečnostech, jež by odůvodňovaly použití odkazovaného ustanovení, jestliže s určitostí nevylíčila (nekonkretizovala), jaký nevhodný pokyn žalované dala (a na jehož nevhodnost měla být žalovanou coby zhotovitelem ve smyslu obch. zák. upozorněna). Vymezuje-li se pak dovolatelka vůči tomuto naposled uvedeném závěru, činí tak na podkladě jiného skutkového stavu oproti tomu, který byl podkladem napadeného rozhodnutí (kdy odvolací soud současně uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno ani to, že žalované – při vynaložení odborné péče – měla být známa problematičnost použití asfaltové směsi u nákladních ramp s ohledem na jejich předpokládané zatížení).

11. K tomu nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Relevantní (pro posouzení přípustnosti dovolání) není pak ani dovolatelkou současně uplatněná kritika odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění (nadto nikterak excesívních v poměru k provedeným důkazům), jestliže oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17).

12. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo postaveno najisto, jaký pokyn, považovaný za nevhodný, měla žalobkyně udělit žalované při provádění díla, nemohl se ani zabývat posouzením, zda žalované vznikla povinnost ve smyslu § 551 odst. 1 obch. zák. ji na takovou nevhodnost upozornit (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. ).

13. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. , není pak v naznačených souvislostech případný, neboť odkazované rozhodnutí bylo vydáno na podkladě odlišného (zjištěného) skutkového stavu (v odkazované věci vycházely soudy z existence nevhodného pokynu objednatele) než v posuzované věci.

14. Nad rámec uvedeného lze snad k argumentaci dovolatelky, že ji žalovaná neupozornila na (obecnou) nevhodnost užití asfaltových povrchů v daném místě a čase pro daný účel, v situaci, kdy bylo v posuzované věci zjištěno, že si dovolatelka u žalované objednala pokládku živice „na akci Transport logistic park Kunice u Prahy“ a žalovaná se dle uzavřené smlouvy o dílo zavázala pro dovolatelku jako objednatele zhotovit kompletní dodávku a provedení asfaltových vrstev zpevněných ploch, komunikací a parkovišť, poukázat i na ty závěry rozhodovací praxe, dle nichž za pokyn ve smyslu § 551 odst. 1 obch. zák. nelze považovat samotné uzavření smlouvy o dílo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. ).

15. Námitky dovolatelky, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nezdůvodnil své rozhodnutí i pokud jím nepřiznal žalobkyni právo na smluvní pokuty dovozované z porušení smluvních povinností „v souvislosti s prokazatelnou existencí vad díla a v souvislosti s prodlením žalovaného s jejich odstraňováním“, vystihují vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání (srov. , věta druhá, ). Naznačuje-li snad dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru trpí neúplným (a tím i nesprávným) právním posouzením, vychází i v tomto směru z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud ve svém rozhodnutí (k tomu – vedle již výše cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Odvolací soud v přítomné věci po doplnění dokazování konstatoval, že dílo provedené žalovanou vadné nebylo (a tedy postrádá pak relevanci i důvodnost žalobkyní současně uplatněná argumentace vážící se k nároku na smluvní pokuty odvozované z porušení dané smluvní povinnosti). Nadto lze pak v předestřených souvislostech v obecné rovině odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k intepretaci relevantních ustanovení o odpovědnosti za vady díla ( a násl. obch. zák.) včetně jí formulovaného závěru, podle nějž má dílo vady, neodpovídá-li jeho provedení výsledku určenému ve smlouvě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. ), z čehož je (implicitně) zřejmé i to, proč odvolací soud uplatněný nárok na uhrazení smluvních pokut (spjatých s existencí vad díla) žalobkyni nepřiznal.

16. Dovolatelkou současně formulovaná otázka, má-li zhotovitel v případě sjednání záruky povinnost opravovat opakovaně dílo i v situaci, kdy se vady pro nevhodnost materiálu budou opakovat, kterou považuje dovolatelka za otázku v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou, přípustnost dovolání také nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci na jejím posouzení založeno není (odvolací soud tuto otázku neřešil již s ohledem na výše rekapitulovaný závěr o absenci vad díla), a tedy ani z pohledu ustanovení na jejím řešení nezávisí. Okolnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. . Snad jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že i tato argumentace je stavěna na podkladě dovolatelkou prosazovaného skutkového stavu, odlišného od toho, z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a překračuje tak i zde způsobilý dovolací důvod ve smyslu věty první (viz rozhodovací praxi již výše uvedenou).

17. K dalším namítaným vadám řízení (dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí překvapivost a nedostatečné odůvodnění, které je činí nepřezkoumatelným) lze pak uvést, že z pohledu relevantních hledisek přípustnosti dovolání ( ), i ve vazbě na způsobilý dovolací důvod (, věta první, ), jde o argumentaci nezávažnou, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. ). Námitka tvrzených vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem (dovolání takto formulovanou otázku v posuzované věci neobsahuje) neodpovídá kritériím stanoveným v (vzhledem k není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ).

18. Nad rámec naposled uvedeného lze pak odkázat i na závěry rozhodovací praxe, podle nichž rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. ). O takovou situaci v dané věci nejde (a vytýkaným defektem napadené rozhodnutí ani netrpí).

19. Rozhodnutí odvolacího soudu také nelze označit za nepřezkoumatelné (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Z jeho odůvodnění (přes jistou stručnost) je zřejmé, proč bylo odvolacím soudem právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měl za zjištěné a jak věc posoudil po právní stránce, tedy proč – oproti soudem prvního stupně vydanému rozhodnutí, jež považoval za nesprávné – dospěl k závěru, že žalobě vyhovět nelze).

20. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu v posuzované věci nejsou naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

21. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II až IV, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením

22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a ; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, jež sestávají z odměny advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 19 500 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 4 158 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 10. 2024

Mgr. Petr Krauspředseda senátu