Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1148/2024

21 Cdo 1148/2024-95

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce R. J., zastoupenému Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Ribo s. r. o. se sídlem v Hovězím č. 480, IČO 01932438, zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka č. 775/1, o určení, že pracovní poměr trvá, a o neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2023, č. j. -76, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2023, č. j. -76, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odvolací soud se při výkladu právního jednání účastníků ze dne 7. 10. 2022 oproti mínění dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč.).

Právní úprava v zákoně č. , , účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí (srov. zejména ustanovení , , účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. ). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. ).

Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. ). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. již nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Jestliže tedy odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dovodil, že projevenou vůlí obou účastníků (žalobce i žalované) bylo ukončit dne 7. 10. 2022 pracovní poměr dohodou podle , že slovy „převzala G.“ (uvedenými na žádosti žalobce o rozvázání pracovního poměru) žalovaná ve skutečnosti vyjádřila akceptaci návrhu žalobce na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 7. 10. 2022 a že žalobci byl tento úmysl žalované znám, právě s ohledem na to, co po tomto projevu vůle účastníků následovalo, tj. že žalobce si převzal potvrzení o zaměstnání („zápočtový list“), které podle vydává zaměstnavatel zaměstnanci při skončení pracovního poměru, vyklidil si svou skříňku u žalované a dále již k žalované jako zaměstnavateli nedocházel, přičemž z obsahu spisu nevyplývá a ani nebylo účastníky tvrzeno, že by se dne 7. 10. 2022 při sepisu posuzovaného dokumentu dohodli na tom, že následně bude ještě sepsána další „formalizovaná“ dohoda o rozvázání pracovního poměru, jde o úsudek, který vychází z výše zmíněné konstantní judikatury dovolacího soudu.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že své rozhodnutí postavil na tom, že výkladem projevu vůle nepřípustně dotvořil či přímo nahradil vůli žalobce a především žalované, kterou buď vůbec neměli, anebo ji sice měli, ale neprojevili ji, a opírá-li tuto námitku o obvyklý význam slova „převzít“, pak opomenul, že jazykový výklad představuje pouze prvotní seznámení s obsahem právního jednání a základním hlediskem pro jeho výklad je především úmysl jednajících stran, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5/2021 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. ). Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. ). Jak vyplývá ze shora citované judikatury k platné právní úpravě, výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 větě první o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které zůstává bez právního významu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37/2024 Sb. rozh. obč.).

Neobstojí ani námitka dovolatele, že „žalobce jako zaměstnanec požívá zvýšené ochrany v pracovněprávním vztahu, která se při výkladu právních jednání promítá do § 18 ZPr“, a že žalovaná se tak nemůže s úspěchem dovolávat vlastního pochybení a údajně nesprávné použití výrazu »převzala« má proto jít k její tíži. Dovolatel nevzal dostatečně v úvahu, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu se interpretační pravidlo uvedené v ustanovení použije teprve tehdy, nezdaří-li se obsah vůle jednajících zjistit, tedy zůstane-li význam určitého, v právním jednání použitého výrazu, neobjasněn (srov. vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. ); tato situace v posuzované věci nenastala.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka, „zda lze písemné potvrzení převzetí »žádosti« o ukončení pracovního poměru dohodou posoudit jako uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru v souladu s § 49 ZPr se všemi jejími právními následky“, kterou dovolatel předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou, neboť na řešení takto obecně položené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 7. 10. 2022, mj. s odůvodněním, že slovy „převzala G.“ žalovaná ve skutečnosti vyjádřila akceptaci návrhu žalobce na rozvázání pracovního poměru dohodou k uvedenému dni a že žalobci byl tento úmysl žalované znám, učinil tak na základě výkladu právního jednání v konkrétním případě. Dovolatel prostřednictvím předložené otázky a připojené argumentace ve skutečnosti nepředkládá další důvod přípustnosti dovolání, pouze opakuje své výhrady proti výkladu sporného právního jednání provedenému odvolacím soudem. Pro úplnost lze uvést, že polemizuje-li dovolatel v závěru této části dovolání s případnými právními účinky dopisu žalované ze dne 9. 2. 2023, míjí se jeho argumentace nejen s právním posouzením odvolacího soudu, ale i se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Dovolatel zřejmě přehlédl, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku III rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 8. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu