Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1913/2024

23 Cdo 1913/2024-142

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kotrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalovaným 1) L. M., 2) J. M., 3) P. B., všem zastoupeným JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, č. j. -124, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem v žalobě určených nemovitých věcí, přičemž tvrdila, že darovací smlouva ze dne 30. 6. 2014, kterou žalovaná 1) dané nemovité věci převedla na žalované 2) a 3), je neplatná, neboť ji žalovaná 1) uzavřela v nepříznivém psychickém stavu, kterého žalované 2) a 3) zneužily.

2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. -92, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), o odměně opatrovníka (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V).

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vůči státu (výrok II napadeného rozsudku) a mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

5. Žádná z žalovaných se k podanému dovolání nevyjádřila.

6. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ).

7. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

10. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá civilní sporné řízení (dovolací řízení), zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. ).

11. Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být posouzena jinak, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. ).

12. Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. ).

13. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v , tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, tedy míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku řešenou odvolacím soudem. V takovém případě tudíž nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle , neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání (tj. že má dovolací soud posoudit otázku řešenou odvolacím soudem jinak) citované ustanovení neobsahuje.

14. Dovolatelka ve svém dovolání neformuluje konkrétní otázku hmotného práva, která měla být odvolacím soudem při zkoumání jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a aktivní věcné legitimace posouzena nesprávně, resp. která má být podle žalobkyně „posouzena dovolacím soudem jinak“. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který je obvykle splněn samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

15. Dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.

16. Lze tak uzavřít, že dovolatelka ve svém dovolání pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být (dle jejího mínění) jiné, avšak ve smyslu ve spojení s již řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy, prostřednictvím dovolatelkou formulované námitky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v

17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 7. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu