Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1405/2024

28 Cdo 1405/2024-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově, identifikační číslo osoby 004 08 344, se sídlem v Praze 6, Břevnov, Markétská 1/28, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovité věci oprávněné osobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. -198, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále jen jako „dovolatelka“) dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II (spolu s akcesorickými výroky III a IV o nákladech řízení), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (vydaný Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 1. 6. 2020, pod č. j. -89) tak, že se žalobci vydávají pozemky parc. č. 252/2 a parc. č. 252/11 v katastrálním území Libočany (dále jen „předmětné pozemky“), oddělené a blíže identifikované k rozsudku připojeným (tam označeným) geometrickým plánem coby jeho nedílné součásti, a že v tom rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj, ze dne 10. 5. 2018, č. j. SPU 218774/2018/508102/Mu, 260587/2013/508335/R25659, sp. zn. SP7001/2014-508102.

2. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle Předestřené otázky totiž odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázky v rozhodování dovolacího soudu neřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a není důvod, aby byly posouzeny jinak.

3. Při řešení otázky, jsou-li předmětné pozemky zemědělskou nemovitostí [ve smyslu , zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)], jejíž posouzení předurčuje mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitosti (srov. a ), odvolací soud – v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. ) – nevycházel mechanicky jen z rozhodnutí Ministerstva zemědělství (dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), nýbrž si danou otázku jako předběžnou posoudil sám. Přitom se nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi, považoval-li pro řešení nastolené otázky za určující, patřil-li pozemek k 24. 6. 1991 (kdy vstoupil v účinnost , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) do zemědělského původního fondu, jež zahrnuje (ve smyslu ustanovení , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění do 30. 6. 1992) i pozemky, které sice neslouží (nesloužily) bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou (byly) pro ni nepostradatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. ). O takový případ jde i v nyní souzené věci (i se zřetelem na soudy učiněná skutková zjištění, podle nichž byly pozemky – nikoliv bezprostředně obhospodařované – užívány jako „zázemí pro zemědělskou výrobu na okolních pozemcích“ a tento stav byl dán již k 24. 6. 1991).

4. V situaci, kdy s předmětnými – zemědělskými – pozemky (do 31. 12. 2012 ve správě Pozemkového fondu České republiky) byl příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad (i ve světle závěrů ustálené rozhodovací praxe reprezentované např. i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ) a v posuzované věci tak vystupuje povinná osoba (její nástupce) podle (jejíž povinnost vydat věc oprávněným osobám se řídí ), nelze podmínky naturální restituce církevního majetku v posuzovaném případě poměřovat kritérii vymezenými v , jež se vztahují k vydání věci jinými povinnými osobami, podle a d) (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. ). Tedy ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, nepoměřoval-li podmínky restituce naposled uvedeným zákonným ustanovením. Odvolacím soudem vydané rozhodnutí pak není v rozporu ani s dovolatekou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. (uveřejněným pod číslem 71/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež interpretuje a aplikuje ustanovení právě v situaci, kdy je nárok uplatňován oprávněnou osobou vůči povinné osobě podle

5. Ustálené rozhodovací praxi se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky, je-li dána překážka vydání pozemků podle (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. ), při kterém – právě i se zřetelem na zjištěné individuální okolnosti – zohlednil i judikatorní závěry (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ) o možné bezprostřední souvislosti částí původně nárokované (celé) parcely (parc. č. 252/2) s jinými stavbami a pozemky, jakož i reálnou využitelnost pozemku oprávněnou osobou, a tedy i účel sledovaný restitučními předpisy (opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , následně reflektovanou i soudem dovolacím). Ve své dovolací argumentaci dovolatelka zjevně přehlíží, že právě uvedené závěry odvolací soud promítl do svého rozhodnutí, jímž – vedle částí původní parcely parc. č. 252/2, oddělených již soudem prvního stupně (pro jejich bezprostřední souvislost s jinými stavbami) – shledal překážku naturální restituce i u té části parcely využívané jako „příjezdová“ (účelová) komunikace k nemovitostem jiných vlastníků (geometrickým plánem označena jako parc. č. 252/10) a restituci připustil pak toliko ohledně částí původní parcely výlukou nezasažených (nově vymezený pozemek parc. č. 252/2 o výměře 942 m2 a pozemek parc. č. 252/11 o výměře 611 m2).

6. Nejenom pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci není dán rozpor napadeného rozhodnutí (jde-li o řešení relevantních otázek hmotného práva) ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. (jež se zabývá překážkou restituce podle ve světle týchž judikatorních závěrů, na podkladě zjištěných individuálních skutkových okolností), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. (v němž byla posuzována otázka /ne/převoditelnosti pozemku oprávněné osobě k náhradní naturální restituci se zřetelem na prokazatelně zjištěnou funkční souvislost pozemku s jinými nemovitostmi).

7. Uvádí-li pak dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá i ve výrocích III a IV o nákladech řízení, jež zmiňuje jako závislé na rozhodnutí ve věci samé, proti nim již žádnou dovolací argumentaci neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem na

8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a ; dovolání podané Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [ , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 7. 2024

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu