Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3615/2023

21 Cdo 3615/2023-286

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058/8, o 48 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023, č. j. -248, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. -248, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž Nejvyšší soud odkázal přímo v projednávané věci vydaném rozsudku ze dne 18. 6. 2021, č. j. -172, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

3. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ).

4. Skutečnost, že zaměstnanci nadále nebude poskytována část mzdy (její složka) stanovená zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nebo na základě jiných hledisek (že mu tuto část mzdy zaměstnavatel odebírá), je zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou mu tato část mzdy dosud příslušela, a až do tohoto oznámení má zaměstnanec právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo stanovené) výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. ).

5. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že podmínky pro přiznání „osobního příplatku“ byly u žalované v posuzovaném období upraveny v článku 8 Vnitřního mzdového předpisu Univerzity Karlovy v Praze takto: „Pracovníkovi, který dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může univerzita přiznat osobní příplatek (odst. 1). Pracovníkovi může být přiznán osobní příplatek až do výše 100 % jeho mzdového tarifu. Pracovníkovi, který dlouhodobě dosahuje vynikajících pracovních výsledků a který vykonává zvlášť významnou vědeckou, výzkumnou, uměleckou nebo pedagogickou činnost anebo odbornou činnost, může být přiznán osobní příplatek až do výše 150 % jeho mzdového tarifu. Podmínkou pro přiznání a poskytování tohoto osobního příplatku je trvání pracovního poměru po dobu alespoň tří let, pracovní úvazek v rozsahu alespoň 28 hodin týdně a předchozí stanovení mzdového tarifu ve výši alespoň 90 % horní hranice příslušné mzdové třídy, do které byl pracovník podle zařazen (odst. 2). Osobní příplatek je přiznáván na dobu nejméně šesti měsíců a nejvýše čtyř let na základě hodnocení, které provádí příslušný vedoucí pracovník (odst. 3). V závislosti na splnění podmínek stanovených v odstavci 1 a 2 mohou osoby podle odstavce 3 rozhodnout o zvýšení, snížení nebo odejmutí osobního příplatku bez ohledu na dobu stanovenou v odstavci 3; snížení nebo odejmutí osobního příplatku se na žádost pracovníka projednává komisionálním způsobem; podrobnosti upravuje kolektivní smlouva (odst. 4). V souvislosti s úspěšným plněním grantového nebo projektového úkolu může univerzita pracovníkovi přiznat osobní příplatek na dobu kratší, než je uvedená v odstavci 3, nebo na takovou dobu stávající osobní příplatek pracovníkovi zvýšit (odst. 5). Na poskytnutí osobního příplatku nemá pracovník nárok (odst. 6).“

6. Odvolací soud v souladu se shora uvedenými závěry soudní praxe dospěl k závěru, že „osobní příplatek se jeho přiznáním mzdovým výměrem v souladu s čl. 8 odst. 1 vnitřního mzdového předpisu stal nárokovou (obligatorní) složkou mzdy“. Jestliže potom podle skutkového závěru odvolacího soudu byl osobní příplatek žalobkyni přiznán „nikoliv jako příplatek za ‚vynikající pracovní výsledky’ na základě hodnocení prováděného nadřízeným pracovníkem, jak by vyplývalo z doslovného znění čl. 8 odst. 1, 2 a 3 vnitřního mzdového předpisu, ale za ‚prostou‘ účast v programu PRVOUK bez hodnocení konkrétních pracovních výsledků v tomto programu“, s ohledem na „uvedené okolnosti, za nichž byl žalobkyni osobní příplatek od 1. 1. 2014 přiznán“, neodporuje uvedené úpravě vnitřního mzdového předpisu též jeho závěr, že odejmutí „osobního příplatku“ odůvodněné rozhodnutím, že účastníky programu PRVOUK nadále nebude odměňovat „paušálně přiznaným osobním příplatkem, ale odměnou podle jejich konkrétních pracovních výsledků v rámci tohoto programu“, k němuž žalovaná přistoupila sdělením z 21. 5. 2014, je „přípustné“.

7. Namítá-li dovolatelka, že „odklon Městského soudu v Praze od procesní judikatury Nejvyššího soudu ve věcech tzv. mzdových sporů v tom směru, koho (zda zaměstnavatele nebo zaměstnance) a v jakých směrech tíží důkazní břemeno při dokazování nároku na mzdu“ a v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, neboť odvolací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu.

8. Další námitka, že se odvolací soud odchýlil od právního názoru, který Nejvyšší soud vyslovil rozsudcích ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. , nebere náležitě v úvahu, že ani ustanovení , ani právní úprava zakotvená v zákoně č. , o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, se na projednávanou věc nevztahuje, neboť – jak již dovolací soud uvedl v (této věci vydaném) rozsudku ze dne 18. 6. 2021, č. j. -172 – žalovaná Univerzita Karlova není zaměstnavatelem uvedeným v ustanovení , tj. zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům za vykonanou práci poskytuje odměnu ve formě platu, nýbrž zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům (tedy i žalobkyni) za vykonanou práci poskytuje mzdu.

9. Námitkami, že „dokument žalované ze dne 21. května 2014 o odejmutí osobního příplatku za PRVOUK vyplácený ke mzdě ve výši 2.000 Kč měsíčně neodpovídá vnitřnímu mzdovému předpisu žalované, jím definovanému materiálnímu důvodu pro snížení nebo odnětí osobního příplatku“, že „nalézací soud správně poukázal na absenci řádného odůvodnění a měřeno ustanoveními vnitřního mzdového předpisu i právně relevantního důvodu pro odnětí osobního příplatku žalobkyni od 1. června 2014“, že „změna systému odměňování, spočívající v přehazování objemu finančních prostředků na mzdy zaměstnanců z jednoho obrazně řečeno ‚chlívečku‘ do druhého ‚chlívečku‘…není tím právně relevantním důvodem pro odnětí osobního příplatku“, dovolatelka vyslovuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, které ovšem je – jak je shora uvedeno – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

10. Dovolatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že osobní příplatek byl žalobkyni přiznán „nikoliv jako příplatek za ‚vynikající pracovní výsledky’ na základě hodnocení prováděného nadřízeným pracovníkem, jak by vyplývalo z doslovného znění čl. 8 odst. 1, 2 a 3 vnitřního mzdového předpisu, ale za ‚prostou‘ účast v programu PRVOUK bez hodnocení konkrétních pracovních výsledků v tomto programu“, namítá-li, že „osobní příplatek ve výši 2 000 Kč měsíčně, který byl žalobkyni přiznán od 1. 1. 2014, nemohl být (jen a pouze) odměnou za PRVOUK“, že „žalobkyně nebyla nikdy seznámena s tím, že odměna za PRVOUK je součástí osobního příplatku“, že „odvolací soud převrátil skutková zjištění soudu I. stupně na základě selekce důkazů ve prospěch jím předsevzatého skutkového stavu a jeho právního posouzení“, že „takový závěr je nelogický tím, že se nevypořádává se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně“, nebo že „odvolací soud se dopustil dezinterpretace tak důležitého dokumentu účetnictví žalované, jakým je mzdový list za rok 2014“.

11. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

12. Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

13. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal (dovolatelkou namítané) extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud své závěry o skutkovém stavu věci náležitě (v souladu s ustanovením ) odůvodnil (srov. bod 11 rozsudku odvolacího soudu). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

14. K námitce dovolatelky, že odmítnutím jejího návrhu na provedení důkazů výslechem mzdové účetní Jany Procházkové a předložením podkladů ke zúčtování jednotlivých složek mzdy odvolací soud porušil ústavně zaručené právo žalobkyně na spravedlivý proces, dovolací soud uvádí, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl. d) odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

15. V posuzovaném případě odvolací soud srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl další důkazy navržené žalobkyní (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, zahrnujícím i porušení zákazu opomenutí některých důkazů a zákazu dezinterpretace některých důkazů, jak předestírá ve svém dovolání žalobkyně.

16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Pavel Malý předseda senátu