Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1446/2024

26 Cdo 1446/2024-625

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) D. K., a b) I. K., zastoupených JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, proti žalované K. P., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 319/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. -548, takto:

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. -469, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobcům tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. -548, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Uzavřel, že dne 31. 8. 2019, kdy uplynula doba nájmu ujednaná v nájemní smlouvě ze dne 14. 8. 2014, jíž mezi sebou uzavřeli žalobci jako pronajímatelé a žalovaná jako nájemkyně, zaniklo žalované nájemní právo k předmětnému bytu, založené touto nájemní smlouvou, a že žalovaná jej od té doby užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců k bytu (jednotce), který jim prodala smlouvou o převodu jednotky, jíž s nimi uzavřela téhož dne jako předmětnou nájemní smlouvu. V uvedených souvislostech se mimo jiné ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uvedené smlouvy, které uzavřela žalovaná s žalobci (dále jen „smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2014“, resp. „Smlouvy“), nenesou znaky lichvy a nejsou neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který vyhověl žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. K předchozím podáním dovolatelky, na něž odkázala v čl. III dovolání, přitom nepřihlížel ( ).

5. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle , o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Přitom předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ).

6. Dovolatelka předkládala k dovolacímu přezkumu mimo jiné otázky „koncentrace civilního řízení“, „principů doručování zásilek“ a „problematiky automatického opakovaného prodlužování trvání nájemního vztahu založeného na dobu určitou“, k přípustnosti dovolání pouze obecně uvedla, že „se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury, resp. že část této problematiky zatím judikována nebyla“. Evidentně tedy zamýšlela napadnout řešení více právních otázek, avšak z obsahu dovolání není zřejmé, ke které (kterým) z nich se mělo vztahovat to které z jí uplatněných (dvou) kritérií přípustnosti dovolání. Současně v dovolání není specifikována ani žádná „ustálená judikatura“, od níž se měly soudy nižších stupňů při řešení uvedených otázek (některé či některých z nich) odchýlit. V této části je proto dovolání vadné.

7. Dovoláním zpochybněná otázka (ne)platnosti smluv uzavřených dne 14. 8. 2014 přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

8. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. , uveřejněném pod č. 96/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který poukazuje dovolatelka) Nejvyšší soud dovodil, že v poměrech současné právní úpravy (§ 1793 o. z.), která nestanoví žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení (laesio enormis), lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody.

9. Zjistil-li odvolací soud, že podle znalce Ing. Vladimíra Knopa obvyklá cena bytu v době jeho prodeje žalobcům činila 1 885 736 Kč a že účastníky byla sjednána kupní cena bytu v částce 1 200 000 Kč, je jeho závěr, že smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2014 nenesou znaky lichvy (především již zmíněný znak objektivní povahy spočívající v hrubém nepoměru vzájemných plnění), s výše citovanou judikaturou v souladu. Shodný závěr by se přitom prosadil i tehdy, pokud by prodejní cena bytu činila (jen) 1 128 000 Kč, jak v dovolání zdůrazňovala dovolatelka. Ani v takovém případě by totiž nešlo o zkrácení přes polovic, jež podle citované judikatury lze považovat za výchozí hledisko pro úvahu o neúměrném zkrácení (laesio enormis), která má své místo i při posouzení lichvy ve smyslu § 1796 o. z. (není-li dán hrubý nepoměr vzájemných plnění, o lichevní smlouvu podle citovaného ustanovení jít nemůže).

10. Nesouhlasí-li dovolatelka se zjištěnou obvyklou cenou bytu a s hodnocením provedeného dokazování a nabízí-li vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ).

11. Námitkami, jimiž dovolatelka vytkla soudům nižších stupňů, že ve vztahu k posouzení lichevního charakteru Smluv neprovedly odpovídající dokazování [neprovedly jí opakovaně navrhovaný důkaz (revizním) znaleckým posudkem a opomenuly i důkazy týkající se ceny předmětného bytu, které založila do spisu, a naopak připustily některé důkazy označené žalobci, jež pro opožděnost a nastalou koncentraci řízení připustit neměly], a poukázala na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí „není ani zmínka“ o její žádosti, uplatněné při odvolacím jednání konaném dne 2. 8. 2023, aby jí odvolací soud stanovil delší než patnáctidenní lhůtu k vyklizení bytu, bude-li jinak mínit rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, uplatnila tzv. jiné vady řízení. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné ( – 238a ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

12. K výtce týkající se neprovedených důkazů přesto dovolací soud dodává, že soud nemá povinnost provést veškeré účastníky navržené důkazy; je však povinen tento postup odůvodnit [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. ]. Této povinnosti přitom soud prvního stupně dostál, neboť v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nebyly provedeny dovolatelkou zmiňované důkazy (posouzení otázky lichevní povahy smluv uzavřených dne 14. 8. 2014 bylo možné učinit již na podkladě jiných důkazů a zjištěných skutečností – v podrobnostech viz bod 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

13. K další uplatněné vadě řízení [založené na tezi o opožděně (po koncentraci řízení) označených důkazech] pak dovolací soud připomíná, že z hlediska ustanovení věty druhé není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na takovou vadu však nelze v tomto konkrétním případě usuzovat z dovolací námitky, podle níž soud prvního stupně (odvolací soud) pochybil, jestliže svůj závěr o platnosti Smluv opřel o „korespondenci mezi účastníky a potažmo právním zástupcem žalované z léta 2014“. Zjištění, která z uvedené korespondence učinil a která se vztahovala k tzv. subjektivním znakům lichvy ( o. z.), jsou totiž pro právní posouzení dané věci v konečném důsledku bez právního významu, jelikož v daném případě nebyl naplněn objektivní znak lichvy spočívající v hrubém nepoměru vzájemných plnění smluvních stran, což samo o sobě vylučuje závěr o lichevní povaze Smluv.

14. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou rozporu smluv uzavřených dne 14. 8. 2014 s dobrými mravy, přehlíží, že právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům (v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. , uveřejněném pod č. 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se tedy odvolací soud zabýval otázkou lichevní povahy Smluv, pak se z hledisek rozhodných pro posouzení uvedené otázky ve skutečnosti zabýval právě úvahou, zda se dané smlouvy nepříčí dobrým mravům, a jelikož jiná hlediska významná pro tuto úvahu dovolatelka v souzené věci nevznesla, nemůže nyní odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se „odpovídajícím způsobem“ nevypořádal s její „námitkou rozporu s dobrými mravy“.

15. Namítá-li dovolatelka, že jí odvolací soud upřel právo na projednání věci v její osobní přítomnosti, uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle , která podle věty druhé není způsobilým dovolacím důvodem. Také ke zmatečnostním vadám uvedeným v , a b) a , může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ). V případě nepřípustného dovolání jsou však takovéto vady právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. ), či ze dne 18. 1. 2023, sen. zn. ].

16. K odkazu dovolatelky na „veškerá předchozí podání do spisu založená“ nelze přihlížet ( ).

17. Dovolatelka v dovolání brojila také proti výroku o nákladech (nalézacího) řízení. Dovolání proti tomuto výroku však není podle přípustné.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 6. 2024

Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu