Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 69/2024

-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce V. T.,zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, proti žalované IMWESTEX s. r. o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 1613/38 (identifikační číslo osoby 627 39 182), zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, o zaplacení 188 930 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. -125, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. -125, potvrdil rozsudek ze dne 19. 10. 2022, č. j. -94, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení 188 930 Kč s příslušenstvím.

2. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako zájemce, žalovaná jako prodávající, za účasti LAVINIA TRADING, spol. s r. o. (dále jen „realitní kancelář), uzavřeli dne 7. 10. 2020 v písemné formě smlouvu nazvanou „dohoda o složení blokovacího depozita“; žalobce podle ní zaplatil rezervační poplatek (blokovací depozitum) ve výši 188 930 Kč na účet realitní kanceláře. Ve smlouvě, která byla sjednána na dobu určitou do 15. 12. 2020, se žalobce a žalovaná zavázali uzavřít za stanovených podmínek k výzvě druhé strany kupní smlouvu, podle níž žalovaná převede na žalobce vlastnické právo k jednotce č. XY v domě č.p. XY („XY“), jenž je součástí pozemku parc. č. st. XY, spolu s konkrétně specifikovaným spoluvlastnickým podílem na budově a pozemcích parc. č. st. XY, XY, vše v katastrálním území XY. Smlouva mohla být měněna pouze písemnými dodatky. Pro případ porušení své povinnosti uzavřít kupní smlouvu ve sjednané době se žalovaná zavázala jednak zajistit žalobci vrácení rezervačního poplatku a dále zaplatit mu smluvní pokutu ve výši rezervačního poplatku. V průběhu trvání smluvního vztahu účastníci řízení vzájemně jednali o změnách kupní smlouvy, která mezi nimi měla být v budoucnu uzavřena. Žalobce požadoval, aby jako kupující místo něj vystupovala společnost NETFORCE s.r.o., avšak k postoupení smlouvy nedošlo, doba trvání smluvního vztahu mezi účastníky prodloužena nebyla. Žalobce ve sjednané době žalovanou k uzavření kupní smlouvy nevyzval a účastníci kupní smlouvu neuzavřeli. Žalovaná povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu neporušila, její uzavření svým počínáním nezmařila. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci nevznikl nárok na smluvní pokutu.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při interpretaci smluvního ujednání zapovídajícího měnit písemnou smlouvu jinou než písemnou formou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. ). V rozporu s rozsudky ze dne 30. 5. 2019, sp. zn.33 Cdo 1850/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , se pak odvolací soud omezil pouze na gramatický výklad smlouvy, aniž zkoumal skutečnou vůli jednajících. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , jestliže odlišně od soudu prvního stupně hodnotil důkaz výpovědí svědka R., aniž tohoto svědka opětovně vyslechl. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2002, sp. zn. nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , dovolatel viní soudy obou stupňů z toho, že mu neposkytly poučení podle a 3 ; jejich rozhodnutí pro něj tudíž byla překvapivá. Za dosud dovolacím soudem neřešenou označil otázku, zda lze návrh smluvní strany na změnu smlouvy posoudit jako neposkytnutí součinnosti, přestože z následného jednání stran vyplývá akceptace takového návrhu. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby ho dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

5. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

7. Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

9. Žalobce viní odvolací soud v první řadě z toho, že se odchýlil od rozsudku ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud uvedl, že výhradu formy právního jednání je možno později opustit, přičemž dohodu o opuštění jiné, než dříve vyhrazené formy je možno učinit i v jiné než vyhrazené formě. Je však nezbytné, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku. Právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nepostačuje. Opačný výklad by vedl prakticky k neaplikovatelnosti ustanovení § 1758 o. z. Námitka, že odvolací soud posoudil otázku, zda si strany sjednaly opuštění ujednané výhradně písemné formy, v rozporu s citovaným rozsudkem, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť v nyní posuzované věci byla prokázána pouze existence neformálního jednání stran, které však zůstalo bez výsledku; žalobce a žalovaná jednali (z iniciativy žalobce) o změně obsahu kupní smlouvy (co se týče jejího předmětu a osoby kupujícího), ke konsensu mezi nimi a společností NETFORCE s.r.o., jež měla do smluvního vztahu vstoupit místo žalobce, však nedošlo. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nezkoumal vůli stran odchýlit se od dřívějšího ujednání ohledně formy změn a dodatků smlouvy, nenapadá právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Je totiž přesvědčen, že nesprávné právní posouzení věci bylo zapříčiněno právě tím, že soudy vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy nevyhodnotily správně z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle

10. S odkazem na četná rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k výkladu právního jednání, žalobce viní odvolací soud z toho, že se – stejně jako soud prvního stupně – při výkladu smluvních ujednání, zejména pak ujednání obsaženého v odst. 4.2. smlouvy omezil pouze na gramatický výklad, aniž přihlédl ke skutečné vůli smluvních stran. Prosazuje, že správný („jediný logický“) výklad citovaného ujednání, v němž se uvádí, že „v případě, že prodávající poruší svou povinnost uzavřít kupní smlouvu nejpozději v poslední den trvání smlouvy, pak se zavazuje zajistit vrácení přijatého blokovacího depozita na požádání zpět zájemci o koupi nemovitostí a zároveň je povinen zaplatit zájemci smluvní pokutu jejíž výše odpovídá výši blokovacího depozita…“, vede (musí vést) k závěru, že nárok na smluvní pokutu vzniká zájemci (žalobci) ve všech případech, kdy žalovaná odpovídá za neuzavření předpokládané kupní smlouvy. Dovolatel přehlíží, že tento jím prosazovaný názor se závěrem soudů nikterak nekoliduje. Odvolací soud pouze skutkově uzavřel, že žalovaná neodpovídá za to, že kupní smlouva nebyla ve stanovené lhůtě uzavřena, resp. dovodil, že bylo spolehlivě prokázáno, že žalovaná svou povinnost utvrzenou smluvní pokutou neporušila a že kupní smlouva nebyla uzavřena výlučně z důvodů spočívajících na straně žalobce. Platí, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit; dovolací soud z něj vychází.

11. Na dovolatelem formulované otázce, „zda lze návrh na změnu kupní smlouvy, která měla být mezi stranami uzavřena, považovat za poskytnutí součinnosti, přestože z následného chování smluvních stran vyplývá akceptace takového návrhu“, kterou má za dosud judikatorně nevyřešenou, napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud ji neřešil, ani neměl důvod řešit) a není tudíž způsobilá založit přípustnost dovolání.

12. Přípustnost dovolání není s to založit ani výtka žalobce, žeodvolací soud pochybil (a rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), jestliže nezopakoval důkaz výpovědí svědka J. R., ačkoli ho hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Svědek J. R., který zprostředkovával obchod mezi stranami, byl vyslechnut v řízení před soudem prvního stupně; vyjádřil se k obsahu a průběhu vzájemných jednání, během nichž se žalobce snažil docílit změny smlouvy (dohody) jak ohledně jejího předmětu, tak i subjektu na straně kupujícího, vyloučil, že by jednání vedla ke změně smlouvy (dohody), a vypověděl, že k uzavření obchodu nedošlo z důvodu neustále se měnících požadavků ze strany žalobce a jeho výhrad (žalobce např. namítal předražení, začal rozporovat počet metrů převáděné jednotky i úložného prostoru, řešila se elektroinstalace, parkovací místa). Odvolací soud důkaz výpovědí tohoto svědka nehodnotil jinak než soud prvního stupně, neučinil z jeho výpovědi jiná skutková zjištění, proto neměl povinnost svědka v odvolacím řízení znovu vyslechnout a důkaz zopakovat, což plně koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. ).

13. Namítá-li žalobce, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že jejich závěry jsou překvapivé, a vytýká-li soudům, že nebyl řádně poučen podle až 3 , nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není tím namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle , tj. otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Jan pro úplnost dovolací soud připomíná, že soudní praxe se ustálila v názoru, že poučení podle až 3 slouží k tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. ). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde důvod pro postup soudu podle není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. ). V nyní posuzovaném případě soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního na straně žalobce; naopak vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal obraně žalované; účastníky navržené důkazy stačily k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané žalobcem. Pro postup podle až 3 tudíž nebyl důvod. Nadto nelze přehlédnout, že veškeré skutečnosti, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil, byly žalobci známy (staly se v řízení tzv. předmětem diskuse) a žalobce měl možnost se k nim vyjádřit, případně navrhnout důkazy k prokázání vlastní verze skutkového stavu.

14. Protože žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

15. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 10. 6. 2024

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu