Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 497/2024

25 Cdo 497/2024-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobců: a) A. S., zastoupena JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, b) J. S., proti žalované: DER Touristik CZ a. s., se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o zaplacení 214 036 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. -290, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. -242, Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 107 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zavázal žalovanou zaplatit oběma žalobcům společně a nerozdílně v téže lhůtě úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 756 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do 15. 3. 2021 (výrok II), zamítl žalobu co do částky 101 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu (výroky IV a V), o soudním poplatku (výrok VI) a o vrácení nespotřebované zálohy na znalečné (výrok VII). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci společně domáhali na žalované (resp. její právní předchůdkyni) zaplacení 4 756 Kč jako náhrady nákladů vynaložených ve druhém pololetí roku 2020 na léky a zdravotní pomůcky pro žalobkyni a) (dále jen „žalobkyně“), žalobkyně sama pak žádala rovněž zaplacení 209 280 Kč jako náhrady za denní péči poskytovanou jí v tomto období jejím manželem – žalobcem b), obojí podle , , účinného do 31. 12. 2013, z titulu náhrady škody na zdraví, způsobené žalobkyni a) v důsledku úrazu utrpěného dne 25. 4. 2005 v Egyptě při zájezdu pořádaném právní předchůdkyní žalované.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2023 k odvolání žalobkyně a žalované zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku V rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I tak, že zamítl žalobu o zaplacení 59 475 Kč s úrokem z prodlení a že lhůta k plnění činí 15 dnů, jinak rozsudek v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé III potvrdil (výrok II), změnil výrok VI o soudním poplatku (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Odvolací soud uzavřel (při nespornosti základu nároku, o němž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto), že žalobkyni náleží náhrada za péči v rozsahu 9,5 hodin denně (na rozdíl od soudem prvního stupně stanoveného rozsahu 12 hodin denně), tj. za jeden den 1 235 Kč a za žalované období 183 dnů celkem 226 005 Kč, po odečtení částky 177 600 Kč (151 200 Kč plnění žalované + 26 400 Kč příspěvek na péči) pak ve výsledku zbývá uhradit 48 405 Kč. Při určení rozsahu péče vyšel z předchozích 6 rozhodnutí ve věcech týchž účastníků stanovících náhradu péče za odlišná období.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn (na zamítavý) a částečně potvrzen (v zamítavém výroku) rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „níže vymezené otázky hmotného práva, která byla v minulosti dovolacím soudem již řešena a má být řešena jinak“. V dalším textu dovolání žalobkyně rekapituluje průběh řízení, cituje části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího a odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil všechny okolnosti konkrétní věci, a polemizuje s tím, že odvolací soud označil rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodováno ve věci týchž účastníků o náhradě za péči v jiném časovém období, za okrajové. Vyjadřuje přesvědčení o správnosti rozsudku soudu prvního stupně a vyslovuje názor, že „je na Nejvyšším soudu, aby postavil na jisto, zda-li při hodnocení rozsahu poskytované péče má rozhodující soud brát v potaz věk osoby, jíž je péče poskytována a stejně tak i věk osoby, která péči poskytuje“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na závěry rozhodnutí vydaných ve sporech týchž účastníků odvíjejících se od téže škodní události, vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu, jakož i pochybnost, zda dovolání řádně vymezuje přípustnost a dovolací důvod. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto a jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

5. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

6. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. ).

7. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). Ústavní soud ustáleně konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle d (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

8. Přípustnost dovolání spočívající v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, je dána pouze v situaci, kdy se má dovolací soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a má se od dříve vysloveného právního názoru odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání právě v potřebě překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. ). Současně musí být rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takové otázky založeno.

9. Mezi žalobkyní citovanými závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a dovoláním formulovanou otázkou významu věku osoby, jíž je péče poskytována, a osoby, která péči poskytuje, není žádná souvislost, citovaná rozhodnutí tuto právní otázku neřeší a na jejím řešení není založeno ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

10. Stanovení rozsahu péče poskytované manželem žalobkyni je otázkou skutkovou, kterou není dovolací soud oprávněn přezkoumávat a která není způsobilá založit přípustnost dovolání vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ).

11. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle věty první odmítl.

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaná by tedy v zásadě měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k obsahu vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, a se zohledněním toho, že jde o jeden z mnoha sporů mezi týmiž účastníky lišící se jen obdobím, za něž je náhrada péče požadována, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 4. 2024

JUDr. Robert Waltr předseda senátu