Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3245/2022

29 Cdo 3245/2022-200

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Václava Dlouhého, se sídlem v Chomutově, 28. října 1025/1, PSČ 430 01, jako insolvenčního správce dlužníka SVS – DC s. r. o., identifikační číslo osoby 27286509, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovanému EUROBOND s. r. o., se sídlem v Děčíně, Oblouková 579/1, PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 24667838, zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, o zaplacení částky 1 836 445 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2022, č. j. -178, takto:Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2022, č. j. -178, se v části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2022, č. j. -157, ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu částky 858 897 Kč s příslušenstvím, a dále v druhém výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 19. ledna 2022, č. j. -157, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Václav Dlouhý, jako insolvenční správce dlužníka SVS – DC s. r. o.) domáhal po žalovaném (EUROBOND s. r. o.) zaplacení částky 1 836 445 Kč s příslušenstvím, jakožto peněžního ekvivalentu bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat na úkor majetkové podstaty dlužníka tím, že užíval od 15. října 2012 bez právního důvodu specifikované nemovitosti (bod I. výroku), a současně rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 10. února 2014, č. j. -17, Krajský soud v Ústí nad Labem, jakožto insolvenční soud, zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a žalobce ustanovil insolvenčním správcem dlužníka.

[2] Dne 5. ledna 2015 žalobce sepsal do majetkové podstaty dlužníka pozemek parc. č. 2289/1, jehož součástí je stavba č. p. 579, a pozemek parc. č. 2289/2, vše zapsané v katastrálním území a obci Děčín (dále též jen „nemovitosti“).

[3] Žalovaný (v incidenčním sporu v postavení žalobce) se žalobou podanou k insolvenčnímu soudu domáhal vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, a to s odůvodněním, že nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze dne 15. října 2012. Tento incidenční spor byl insolvenčním soudem veden pod sp. zn. (dále též jen „incidenční spor“).

[4] Insolvenční soud incidenční žalobě vyhověl, avšak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. , -262 ( ), který nabyl právní moci dne 10. května 2018, rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Dospěl totiž k závěru, že předmětná kupní smlouva je neplatná dle , (dále též jen „obč. zák.“).

[5] V průběhu řízení pak účastníci učinili nesporným, že žalovanému vzniklo na úkor majetkové podstaty dlužníka bezdůvodné obohacení v rozsahu uplatněném žalobou (tedy v částce 1 836 445 Kč), a to za užívání nemovitostí bez právního důvodu za období uvedené v žalobě (od října 2012 do září 2018).

3. Soud prvního stupně nejprve na základě , (dále též jen „o. z.“), i citované judikatury dovodil, že práva a povinnosti z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 15. října 2012 (tedy i bezdůvodné obohacení vyplývající z takového závazkového vztahu) je třeba posuzovat podle ustanovení , (ve znění účinném do 31. prosince 2013). Vycházeje z a a 2 obč. zák., uzavřel, že žalobce je dle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Následně se zabýval námitkami promlčení a započtení uplatněnými žalovaným v průběhu řízení. Ohledně promlčení nároku soud konstatoval, že promlčecí doba počala běžet již dne 5. ledna 2015 a předmětný nárok se dle obč. zák. promlčel v subjektivní dvouleté promlčecí době. Námitku promlčení tak shledal důvodnou co do částky 858 897 Kč (odpovídající nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí do 20. září 2015). Současně soud uzavřel, že nepromlčený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 977 548 Kč zanikl v témže rozsahu započtením pohledávky na vrácení kupní ceny za nemovitosti dle o. z.

4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka SVS – DC s. r. o. částku 977 548 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím, a ve zbylé části (co do částky 858 897 Kč s příslušenstvím) výrok pod bodem I. jako věcně správný potvrdil (první výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku v rozsahu částky 858 897 Kč. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když vyšel z § 107 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že žalobce se o tom, že žalovaný má příslušné nemovitosti k dispozici, dozvěděl nejpozději při soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dne 5. ledna 2015. Správný je proto i závěr, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež by v daném případě vznikalo průběžně, a to za období do 20. září 2015, nebylo možno přiznat, když takový nárok se promlčoval podle § 107 odst. 1 obč. zák. ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Rovněž odvolací soud neshledal, že by uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. . Konstatoval, že žalobcem uváděná argumentace (poukaz na okolnosti, za nichž byly nemovitosti „vyvedeny z majetku dlužníka“) není skutečností, která by svědčila o tom, že uplatnění námitky promlčení by bylo výrazem zneužití tohoto práva.

6. Ohledně námitky započtení pak odvolací soud – cituje § 1983 o. z. – uvedl, že optikou tohoto ustanovení je jednání žalovaného spočívající v „kompenzační námitce in eventum,“ které mělo případně přivodit zánik žalobou uplatněné pohledávky, nicotné, neboť toto jednání bylo činěno s řadou odkládacích podmínek. Uzavřel tak, že k zániku pohledávky žalobce ve výši 977 548 Kč na podkladě zápočtu ze strany žalovaného nedošlo.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu, proti potvrzující části jeho prvního výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. , a rovněž od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k problematice uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Míní, že nejednal-li žalovaný v dobré víře při uzavření kupní smlouvy a byl-li si vědom neplatnosti smlouvy, pak bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy, jestliže následně nesouhlasil se soupisem nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka a podal žalobu na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty. V kontextu celého případu je pak dle dovolatele třeba shledat jako rozpornou s dobrými mravy i vznesenou námitku promlčení.

9. Dále dovolatel namítá, že promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení počala běžet až pravomocným rozhodnutím o neplatnosti předmětné kupní smlouvy v průběhu incidenčního sporu. Odvolací soud tak posoudil i počátek běhu promlčecí doby v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále dovolatel uvádí, že jeho pohledávka ve výši 858 897 Kč nemohla být promlčena (i kdyby za počátek běhu promlčecí lhůty byl považován den 5. ledna 2015), neboť odvolací soud nesprávně posoudil délku promlčecí doby dle obč. zák., ač měl aplikovat , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož činí promlčecí doba čtyři roky. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. . V daném případě byla totiž kupní smlouva, z níž je dovozován předmětný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, uzavřena mezi dvěma právnickými osobami v rámci jejich obchodní činnosti. Při řešení otázky určení právního režimu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích je pak třeba použít právní úpravu obchodního zákoníku.

10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12. Dovolání není, oproti mínění dovolatele, přípustné pro řešení první z předestřených otázek, tj. otázky souladu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.

13. Potud je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Ta je ustálena v závěrech, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkon účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

14. Z dovolací argumentace se podává, že dovolatel dovozuje rozpor žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy především z okolností a důvodů, z nichž dovozuje vznik svého nároku (respektive nároku dlužníka jako věřitele pohledávky z bezdůvodného obohacení). Potud akcentuje tvrzené důvody neplatnosti kupní smlouvy. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení však lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, kdy vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. ). Jinými slovy, rozpor námitky promlčení s dobrými mravy (šikanózní povahu námitky) je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. ). Těmto závěrům rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá.

15. Navíc nelze přehlédnout, že žalobci jako insolvenčnímu správci nic nebránilo v tom, aby podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ihned poté, kdy sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (5. ledna 2015). Jako důvod sepisu nemovitostí totiž uvedl, že kupní smlouva, kterou byly (měly být) převedeny do vlastnictví žalovaného, je neplatná. Žalobce tak (sám) neučinil všechny kroky k tomu, aby zabránil (možnému) promlčení, a tedy jednal v rozporu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).

16. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle pro řešení (dovoláním rovněž otevřené) otázky určení právního režimu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají.

18. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

21. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení a obchodního zákoníku:

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

Podle § 2 odst. 2 písm. a/ obch. zák. podnikatelem podle tohoto zákona je osoba zapsaná v obchodním rejstříku.

Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

22. Rozhodné hmotné právo se podává z a 3 věty první , , účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle a obchodního zákoníku ve zněních účinných do 31. prosince 2013 (výše citovaná ustanovení nedoznala od uzavření předmětné kupní smlouvy až do uvedeného data žádných změn).

23. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro účely posouzení, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení má být posuzováno podle nebo podle obchodního zákoníku, své závěry na dané téma zformuloval již v rozsudku ze dne 18. června 2003, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2004“), v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, nebo v rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2005“).

24. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, podle něhož k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a § 262 obch. zák. (k tomu srov. již zmíněný rozsudek sp. zn. , a dále např. rozsudky ze dne 28. července 2004, sp. zn. , a ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. ).

25. V rozsudku ze dne 20. října 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud zopakoval, že z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývají dva předpoklady, za jejichž současného splnění podléhá závazkový vztah režimu obchodního zákoníku (jde o tzv. relativní obchod). Na obou stranách závazkového vztahu musí stát podnikatelé, tedy osoby charakterizované v § 2 odst. 2 obch. zák., a již v okamžiku vzniku závazkového vztahu musí být (s přihlédnutím ke všem okolnostem) zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, tedy že s ní jakkoliv souvisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. , či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. ). Z formulace „týkající se“ pak vyplývá, že ust. § 261 odst. 1 obch. zák. nevyžaduje pro podřazení závazku obchodnímu zákoníku, aby bezprostředně spadal do rámce zapsaného předmětu podnikatelské činnosti těch, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale jde i o závazky, které s jejich podnikáním s přihlédnutím ke všem okolnostem souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy i tehdy, když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v , a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. , ze dne 1. června 2010, sp. zn. , či ze dne 24. října 2013, sp. zn. ).

26. Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. obch. zák.). Je-li v daném případě závazkový vztah mezi účastníky vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, což znamená, že i otázka promlčení závazku z bezdůvodného obohacení se bude řídit obchodním zákoníkem. V situaci, kdy obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od obč. zák.), je tyto otázky zapotřebí řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, tedy podle jeho a , která jsou ve vztahu k obč. zák. v poměru předpisu zvláštního (lex specialis). Jinými slovy rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je ve smyslu obch. zák. čtyřletá. K tomu srov. zejména R 26/2004, R 16/2005 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2016, sp. zn. , nebo z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2023, sp. zn. .

27. Dovolateli je třeba přisvědčit v názoru, že oba účastníci daného právního vztahu měli v době uzavření předmětné kupní smlouvy postavení subjektů podle obchodního zákoníku, neboť není pochyb o tom, že obě strany kupní smlouvy byly právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku.

28. V rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. , však Nejvyšší soud rovněž dovodil, že identifikace osoby jakožto podnikatele nemůže sama o sobě vést k závěru o charakteru její činnosti, nýbrž je důležité zkoumat a zhodnotit, zda při vzniku závazkového vztahu mezi účastníky bylo zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti.

29. V poměrech projednávané věci je tak podstatné posoudit otázku charakteru vztahu mezi stranami kupní smlouvy, od níž se odvíjí režim promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení. Z výše uvedeného vyplývá, že zákon stanoví k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy čtyřletou promlčecí dobu. Pokud by vztah mezi dlužníkem a žalovaným byl posouzen jako obchodní, pak by (jak vyplývá z výše uvedených rozhodnutí) promlčení nároků (a to i nároku na navrácení užitku dle § 458 odst. 2 obč. zák.) v důsledku neplatnosti kupní smlouvy bylo třeba posuzovat dle úpravy promlčení v obchodním zákoníku.

30. Z obsahu spisu plyne, že odvolací soud na daný vztah aplikoval § 107 obč. zák., aniž by se však věcí náležitě zabýval z pohledu relevantních ustanovení o obchodních závazkových vztazích (§ 261 obch. zák.) a aniž by přihlédl ke všem v řízení uplatněným skutečnostem týkajících se toho, zda strany kupní smlouvy vystupovaly jako podnikatelé a zda se koupě nemovitostí týkala, s ohledem na všechny zjištěné okolnosti, jejich podnikatelské činnosti. Jeho závěr o charakteru předmětného vztahu je tedy neúplný, a tudíž nesprávný, v jehož důsledku je nutno odmítnout i od něj se odvíjející závěr o promlčení práva dovolatele (dlužníka) přinejmenším jako předčasný.

31. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ) napadené rozhodnutí podle v části prvního výroku, která se týká pohledávky ve výši 858 897 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc podle věty první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

32. Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud již (pro nadbytečnost) nezabýval.

33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem, ).

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2024

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu