Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2869/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

TIMAL, s.r.o.

1) V. H.

, a

2) R. N.

, oběma zastoupeným JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7

, o zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2015, č. j. -152, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2015, č. j. -152, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. září 2013, č. j. -126,

se zrušují

a věc se

vrací

Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 26. září 2013, č. j. -126, Okresní soud ve Znojmě (dále též jako „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 650 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky od 14. 5. 2011 do zaplacení (výrok I), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Rozsudkem ze dne 17. března 2015, č. j. -152, Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že žalovaní jako pronajímatelé uzavřeli dne 7. 1. 2009 s žalobkyní (nájemkyní) smlouvu o nájmu nebytových prostor, ve znění jejího dodatku ze dne 1. 3. 2009, jíž žalobkyni přenechali do užívání označený nebytový prostor v domě č. p. ve Znojmě, za účelem následného provozování služeb. Od uzavřené smlouvy žalobkyně odstoupila písemným projevem vůle z 28. 3. 2010, jenž byl doručen pronajímatelům (poslednímu z nich) dne 6. 4. 2010.

Žalobkyní uplatněné právo na náhradu za zhodnocení nemovitosti (nebytového prostoru) ve vlastnictví žalovaných, jež žalobkyně realizovala již v roce 2009 a posléze ocenila částkou 650 000 Kč, odvolací soud s ohledem na odstoupení od smlouvy kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vycházeje z toho, že dnem následujícím po odstoupení od smlouvy (7. 4. 2010) počala stranám běžet promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení a že žalobkyně právo uplatnila u soudu až 16. 4. 2012, stalo se tak – podle závěru odvolacího soudu – po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle obč. zák. Protože se žalovaní (dlužníci) v řízení dovolali promlčení, nelze žalobkyni (veřiteli) promlčené právo přiznat ( obč. zák.).

Argumentaci žalobkyně, že závazek mezi účastníky vzniklý je obchodním závazkem (kdy se práva a povinnosti řídí obchodním zákoníkem, včetně jeho ustanovení o promlčení) odvolací soud odmítl s poukazem na to, že „projev v tomto směru učinila (žalobkyně) teprve v závěrečném přednesu u jednání odvolacího soudu dne 17. 3. 2015 a nejde proto o odvolací důvod podřatitelný pod žádné ustanovení “. Dodal, že obchodněprávní povaha závazku se nepodává ani z účastníky uzavřené nájemní smlouvy a jejího dodatku, které vedle odkazují na , jímž se mají řídit práva a povinnosti účastníků, tedy nikoliv na obchodní zákoník.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné podle ) proto, že se odvolací soud napadeným rozsudkem v relevantní otázce promlčení práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalobkyně ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Za ně pokládá posouzení, že závazek založený smlouvou účastníků není obchodním závazkovým vztahem, ale závazkem občanskoprávním. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu je toho názoru, že i smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi podnikateli, může být tzv. kombinovaným obchodem dle obchodního zákoníku. Poukazuje na okolnost, že i žalovaní byli podnikateli; přitom pro posouzení povahy vzniklého závazku nepokládá za podstatné, měli-li žalovaní daný předmět činnosti – pronájem nebytových prostor – zapsán jako předmět podnikání ve veřejném rejstříku. Ustanovení smlouvy o volbě práva ve smyslu vyloučení obchodního zákoníku při regulaci závazků vzniklých mezi podnikateli, jež se týkají jejich podnikatelské činnosti, označuje dovolatelka za odporující zákonu. I úpravu promlčení v případě nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z obchodních závazkových vztahů pokládá za komplexně řešenou obchodním zákoníkem. Rovněž namítá, že posouzení povahy závazku je věcí právní kvalifikace, jež přináleží soudu, a právní argumentace uvedená v jejím odvolání, v reakci na posouzení věci soudem prvního stupně, není uplatněním novot v rozporu s principy koncentrace řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní považují napadený rozsudek za správný. Dovozují, že žalobkyni právo na náhradu za zhodnocení nemovitosti v jejich vlastnictví nevzniklo, byla-li povinna uvést prostory do původního stavu. K povaze závazku uvádějí, že předmětem jejich podnikání není pronájem nemovitostí, a již proto mezi stranami nemohl vzniknout obchodní závazkový vztah; přitom, shodně jako odvolací soud, argumentují i textem smlouvy odkazujícím na . Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1.2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 , a čl. II bod 2 , jimiž se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ), a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou). Dovolání je současně i opodstatněné.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normy, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k hlavě II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, a 3 , , se práva a povinnosti, o něž v řízení jde, řídí dosavadními právními předpisy (tj. předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru (dovoláním zpochybňovaném), že právní poměr mezi účastníky vzniklý se řídí výlučně občanskoprávními předpisy – , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dle nějž je pak třeba posoudit i otázku promlčení práva (dle ustanovení a násl. obč. zák.), které je kvalifikováno jako právo na vydání bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, jenž odpadl; obč. zák.), jež mělo žalobkyni vzniknout poté, co odstoupila od účastníky uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor. K okolnostem jejího vzniku žalobkyně tvrdí, že i žalovaní smlouvu uzavírali jako podnikatelé, zatímco ti se brání tvrzením, že „předmětem jejich podnikání není pronájem nemovitostí, nebytových prostor“.

Částí třetí , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) se řídí závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. obch. zák.). Při použití této části zákona je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (srov. obch. zák.). Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v , se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v a obchodním zákoníkem (srov. věty první obch. zák.).

Již v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že „jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v obch. zák. vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní“. Použití na vztahy ze smluv uzavřených mezi podnikateli (popř. mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), se omezuje jen na zvláštní ustanovení daná pro tento smluvní typ; ve všem, co pro daný smluvní typ není dáno zvláštní úpravou, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. To platí i pro řešení otázky promlčení; rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení obch. zák. (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. ; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. ).

Citované závěry pokládá rozhodovací praxe dovolacího soudu za využitelné i v poměrech smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi podnikateli, bez zřetele k tomu, zda pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor podléhá právnímu režimu upravenému v živnostenském zákoně či nikoliv (srov. rozhodnutí velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněné pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud současně připomíná, že „podmiňuje-li ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení ,týkající se‘ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí“).

Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. tedy vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. ). Při posouzení otázky, zda v závazkovém vztahu vystupuje účastník jako podnikatel či nikoli, je třeba přihlížet ke všem okolnostem vzniku závazkového vztahu, tedy například i k označení účastníků ve smlouvě údaji identifikujícími je jako podnikatele – identifikačním číslem či daňovým identifikačním číslem, jakož i k ujednání ve smlouvě, jakým právním režimem se jejich vztahy řídí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , či usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. ).

Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. ; dále např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ) však dohodou účastníků obchodního závazkového vztahu nelze vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že jejich vztah se bude řídit (kdy obch. zák. stanoví, že strany se mohou odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou, mimo jiné, právě ustanovení obch. zák.).

V posuzované věci odvolací soud dochází k závěru, že závazkový vztah účastníků se řídí výlučně občanských zákoníkem (dle nějž tento soud posuzoval i rozhodující otázku promlčení práva), ovšem bez toho, aniž by se věcí zabýval z pohledu relevantních ustanovení o obchodních závazkových vztazích (§ 261 obch. zák.), aniž by zkoumal – s přihlédnutím ke všem v řízení uplatněným skutečnostem, včetně těch, jež vyšly v průběhu řízení před soudem prvního stupně najevo – zda i žalovaní vstupovali do právního vztahu jako podnikatelé, zda se závazek týkal jejich podnikatelské činnosti (kterou – jak plyne ze závěrů shora citovaných – nemusí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání těchto subjektů).

Argumentace žalobkyně o obchodní povaze závazku, uplatněná v odvolání, kterou se odvolací soud odmítl zabývat pro jím dovozovanou opožděnost námitek (s tím, že „nejde o relevantní odvolací důvod, neboť tato nově tvrzená skutečnost není podřaditelná pod žádné ustanovení “), je přitom vesměs právě kritikou právního posouzení věci – uplatněním odvolacího důvodu podle , nikoliv argumentací novou skutkovou okolností (nehledě na to, že měla-li žalobkyně neúspěch ve věci i pro nedostatek tohoto skutkového vylíčení věci, bylo namístě vyzvat ji v tomto směru k doplnění rozhodujících skutečností dle , a to i s přihlédnutím k výjimce ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace dle ).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není (že závěr o povaze závazku a od něj se odvíjející řešení otázky promlčení práva jsou přinejmenším předčasné). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( , věty první, ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (okresnímu soudu) k dalšímu řízení ( , věty druhé, ). K věcné příslušnosti soudu v prvním stupni odkazuje se na ustanovení a odst. 3 písm. r) bod 5.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu