Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2362/2023

24 Cdo 2362/2023-420

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. T., zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná č. 490/14, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, zastoupenému advokátem doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M. Ph.D., se sídlem v Praze 2, Rubešova č. 162/8, 2) V. B., zastoupenému Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 733/29, 3) T. B., zastoupenému Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská č. 671, 4) D. B., zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská č. 671, o zastavení řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. -397, takto:

Dovolání žalobce seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 8. listopadu 2022, č.j. -353, zastavil řízení a žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení 27 798 Kč žalované 1), 12 342 Kč žalovanému 2) a 13 454 Kč každému z žalovaných 3) a 4) se závěrem, že pravomocný rozsudek ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , kterým byla zamítnuta žaloba České republiky – Státního pozemkového úřadu o určení vlastnického práva k pozemkům parcelních čísel XY a XY v katastrálním území XY, vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro projednání žaloby v této věci.

2. K odvolání žalobců 3) a 4) Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 16. února 2023, č. j. -397, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje a uvedl, že v posuzované věci a ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. není dána totožnost předmětu řízení a již z tohoto důvodu závěr soudu prvního stupně neobstojí.

3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. “ a dále že by měla být dovolacím soudem „vyřešena právní otázka totožnosti předmětu řízení jinak“ a to především „ve vztahu k usnesením ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. “. Odvolací soud nesprávně posoudil, že není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť nejde o totožný předmět řízení. Podle názoru dovolatele pravomocné rozhodnutí ve věci sp. zn. založilo pro toto řízení překážku věci rozsouzené, jelikož se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva k shodným pozemkům na základě totožného skutkového stavu, v době podání žaloby nebyl účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. a jeho vlastnické právo byla ze strany žalovaného 1) (a zároveň žalobce ve věci sp. zn. ) zpochybňováno.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle věty první a , , ve znění pozdějších přepisů (dále jen „ “), neboť žalobci brání v podání dovolání nedostatek jeho subjektivní legitimace.

5. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (srov. ).

6. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. , uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura).

7. V posuzované věci nebyla dovolateli napadeným usnesením odvolacího soudu způsobena na jeho právech žádná újma, neboť dovolatel nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na tom, aby řízení (o jím podané žalobě) bylo zastaveno. K podání dovolání proto žalobce není oprávněn (subjektivně legitimován). Nemá-li žalobce zájem na projednání věci, je oprávněn vzít žalobu zpět (srov. ).

8. Dovolání žalobce by nebylo přípustné ani podle , neboť závěry odvolacího soudu v otázce předestřené dovolatelem (posouzení totožnosti předmětu řízení) jsou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu a není důvod, aby byla posouzena jinak.

9. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. , uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001 sp. zn. , uveřejněný pod č. 113/2001 v časopise Soudní judikatura).

10. Judikatura dále upřesnila, že o totožné řízení se nejedná v případě, kdy účastníky řízení jsou sice tytéž subjekty, byť v jiném procesním postavení, jestliže jejich uplatněné nároky jsou rozdílné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ). Uvedený závěr se uplatní i při posouzení, zda nastala překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť shodně jako překážka litispendence směřuje k procesnímu důsledku zamezit opětovnému projednání a rozhodnutí věci, jestliže o věci „stejné“ probíhá řízení dříve zahájené (překážka litispendence) nebo v takové věci bylo již pravomocně rozhodnuto (překážka věci pravomocně rozsouzené).

11. Za stavu, kdy ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. se Česká republika – Státní pozemkový úřad jako žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva mimo jiné i k pozemkům parcelních čísel XY a XY v katastrálním území XY a v projednávané věci je požadováno určení, že žalobce (dovolatel) je vlastníkem totožných pozemků, je závěr odvolacího soudu o nedostatku překážky věci pravomocně rozhodnuté správný. Rozdílnost předmětu těchto řízení (žalobního petitu) je dána tím, že v každé z těchto věcí je požadováno určení, že vlastníkem (byť totožných) pozemků je odlišný subjekt a zamítavý rozsudek ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. nevypovídá nic o vlastnickém právu dovolatele.

12. Nejvyšší soud nerozhodl o nákladech dovolacího řízení, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 2. 2024

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu