Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3036/2023

26 Cdo 3036/2023-113

USNESENÍ

J. R.,

zastoupenému JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D. advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. -72, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Jindřicha Vítka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. -27, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a předat žalobci tam specifikovaný byt (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

S odkazem na ve věci rozhodl (se souhlasem účastníků řízení) bez nařízení jednání. Dovodil, že smlouva o nájmu bytu, kterou účastníci uzavřeli dne 11. 3. 2008, je neplatná pro rozpor se zákonem podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť v ní chybí ujednání o délce nájmu v rozporu s ustanovením , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „ ). Žalovaný tedy byt užívá bez právního důvodu a je povinen jej vyklidit.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. -72, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro postup podle , a nepřihlédl k tvrzením, která žalovaný uplatnil nově až v odvolacím řízení, s výjimkou tvrzení, že se stal nájemcem bytu na základě schválené a realizované dohody o výměně bytů s původní nájemkyní paní D., neboť tato skutečnost vyplývá přímo z textu předmětné nájemní smlouvy.

Přisvědčil žalovanému, že realizací schválené dohody o výměně bytů vstoupil do nájemního práva původní nájemnice (namísto ní), aniž bylo třeba uzavírat novou nájemní smlouvu (šlo jen o změnu nájemce). Úvahy soudu prvního stupně o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy z důvodu neuvedení doby nájmu nepovažoval za správné, ale ani za významné. Protože předmětem nájmu byla část nemovitosti ve vlastnictví České republiky, se kterou hospodařila státní příspěvková organizace, i na nájemní smlouvu uzavřenou s předchůdkyní žalovaného dopadala úprava , tudíž takový nájemní vztah mohl být uzavřen nejvýše na dobu 8 let (s případnou možností prodloužení, o níž ovšem žalovaný ničeho neuvedl). Dospěl proto k závěru, že doba nájmu bytu svědčící žalovanému musela uplynout nejpozději 8 let po vstupu do nájemního vztahu namísto původní nájemnice, a to za předpokladu, že uvedenou nájemní smlouvou strany mínily dojednat prodloužení dosavadní doby trvání nájmu o 8 let, jinak skončila ještě dříve v závislosti na tom, kdy začala běžet osmiletá doba původní nájemnice.

Argumentaci žalovaného, že došlo k uzavření nájemní smlouvy podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nepovažoval za důvodnou, neboť žalovaný ničeho netvrdil o tom, zda a jak byt užíval, a nemohl být ani v dobré víře, že nájem je po právu. Dále zvažoval, zda nájem nemohl být znovu ujednán podle o. z. I když žalovaný o užívání bytu ničeho netvrdil, i pokud by mu svědčila teoreticky nejdelší možná doba nájmu do 11. 3. 2016, mohl by se nájem takto prodloužit nejdéle o dva roky do 11. 3. 2018 a pak do 11. 3. 2020, přičemž poté následovala výzva žalobce k opuštění bytu z 26. 5. 2020 učiněná v tříměsíční lhůtě. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že žalovanému žádný právní důvod k užívání bytu nesvědčí a žaloba na jeho vyklizení je tak důvodná.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

V rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 7/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§ 716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je standardní v tom, že skutečnost, že jeden z účastníků dohody nebyl ani nájemcem směňovaného bytu, způsobuje absolutní neplatnost dohody pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).

V rozsudku ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. , odmítl), pak Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že podle , federálního ministerstva financí ze dne 24. 6. 1988 o hospodaření s národním majetkem (dále jen „ ), smlouva o přenechání národního majetku k dočasnému užívání občanům a jiným organizacím než socialistickým musí mít písemnou formu a musí obsahovat určení majetku, který má být přenechán k dočasnému užívání, určení způsobu a doby užívání, stanovení o výši úplaty, dohodu o udržování majetku a možnost odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů. Tato vyhláška byla s účinností od 1. 1. 2001 zrušena I tento předpis však obsahuje zvláštní podmínky nakládání s majetkem státu, které do značné míry navazují na předchozí úpravu. Podle ustanovení věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, lze přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby. Podle odstavce druhého téhož ustanovení užívání podle odstavce 1 lze sjednat pouze na dobu určitou v trvání nejdéle 5 let pro jednoho uživatele. Dovodil, že neobsahuje-li nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor ve vlastnictví státu náležitosti vyžadované právními předpisy platnými v době jejího uzavření ( a ), je taková dohoda neplatná pro rozpor se zákonem podle obč. zák.

Novelou provedenou , byla s účinností od 26. 1. 2006 doba 5 let uvedená v prodloužena na 8 let.

S výše citovanou judikaturou jsou závěry odvolacího soudu v konečném důsledku v souladu. Byla-li nájemní smlouva mezi žalobcem a původní nájemkyní paní D. uzavřena platně, ke dni splnění dohody o výměně bytů žalovaný vstoupil do nájemního poměru založeného mezi žalobcem a původní nájemkyní bytu. V takovém případě mohla být nájemní smlouva uzavřena pouze na dobu určitou a doba nájmu mohla činit maximálně 8 let. Uvedené platí bez ohledu na to, zda smluvní vztah mezi žalobcem (jeho právním předchůdcem) a původní nájemkyní vznikl ještě za účinnosti , neboť případná smlouva o dočasném užívání nemovité věci nebo její části podle § 397 a 398 obč. zák. (obsahující náležitosti § 9 odst. 3 vyhlášky č. 199/1988 Sb.) se dnem nabytí účinnosti změnila na nájemní smlouvu (srov. ). Dovodil-li odvolací soud, že nájemní smlouvou ze dne 11. 3. 2008 strany mínily dojednat prodloužení dosavadní doby nájmu o nejdelší možnou dobu 8 let a že tudíž nájemní poměr skončil nejpozději 11. 3. 2016, jde o výklad pro dovolatele příznivější.

Neobsahovala-li smlouva mezi žalobcem a paní D. náležitosti vyžadované právními předpisy, včetně určení doby nájmu (užívání), nebyla uzavřena platně a paní D. nebyla nájemkyní bytu. Dohoda o výměně bytu tak byla neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) a v takovém případě by žalovaný užíval byt bez právního důvodu od samého počátku.

Posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska jejího souladu či rozporu se zákonem přitom bylo možno učinit již na základě žalobcem předložených listin, mezi nimiž byla i předmětná nájemní smlouva ze dne 11. 3. 2008. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, neuvedl žádná tvrzení, na nichž staví svou obranu, a nevyjádřil se ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ( ). Odvolací soud se proto od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, považoval-li postup soudu prvního stupně podle za správný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. ).

Nepřípadná je námitka dovolatele, že postup podle je běžný v tzv. bagatelních věcech. Takové omezení ze zákona nevyplývá a nelze je dovodit ani ze žalobcem uváděných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. , či ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. . Podle nich (stejně jako podle shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ) k projednání věci samé není třeba ve smyslu ustanovení nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci. Tyto podmínky přitom byly v projednávané věci splněny.

K tvrzení dovolatele, že se nemohl seznámit s obsahem zásilky obsahující výzvu k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť je dovolatel uplatnil nově až v dovolání v rozporu s Přesto pro úplnost dovolací soud dodává, že podle obsahu spisu mu zásilka byla doručena na adresu jeho trvalého bydliště (jak ostatně uvádí sám dovolatel). Podle ustálené soudní praxe je to přitom adresát, kdo je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je zásadně věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí y nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , či ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , či ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. ).

Ani otázka výkladu o. z., kterou dovolatel pokládá za dosud nevyřešenou, přípustnost dovolání podle nezakládá. Odvolací soud totiž primárně uzavřel, že nemohl přihlédnout k tvrzením žalovaného uplatněným až v odvolacím řízení a že žalovaný (v řízení před soudem prvního stupně) netvrdil ničeho o tom, zda a jak byt užíval. Jen tzv. „nad rámec“ konstatoval, že nemohl být ani v dobré víře, že nájem je po právu. Jde však pouze o podpůrný argument (argument „navíc“), na němž ve skutečnosti napadené rozhodnutí nespočívá.

Nepřípadná je i další námitka dovolatele, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. , dovozuje, že neplatnosti by se neměl účinně dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Přehlíží však, že i v citovaném rozhodnutí dovolací soud zdůraznil, že obecně není vyloučeno, aby na absolutní neplatnost právního úkonu poukázal i ten, kdo ji sám způsobil; aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v takovém případě nepřichází do úvahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. ). Absolutní neplatnost právního úkonu nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu (oproti relativní neplatnosti).

Zjevně nesprávný je i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. . Pasáž, kterou dovolatel v dovolání cituje, není z uvedeného rozsudku, nadto se týká posouzení (ne)platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu, o takový případ však v souzené věci nešlo.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2023

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu