Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1696/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. prosince 2004 č.j. -21 s e z r u š u j í a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 26.115,- Kč s 8% úrokem od 15.4.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 20.9.1995 mu vznikl pracovní poměr se společností V. V. P., s.r.o., která posléze změnila obchodní firmu na K. E., s.r.o. Poté, co dnem 7.3.2001 vstoupil jeho zaměstnavatel do likvidace, s ním uzavřel dne 30.3.2001 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.3.2001 a téhož dne uzavřel pracovní smlouvu se žalovaným, v níž byl sjednán nástup žalobce do práce dnem 1.4.2001. Žalobce dovozuje, že na žalovaného přešla podle ustanovení práva a povinnosti z jeho pracovněprávního vztahu se společností K. E., s.r.o. v likvidaci, neboť na žalovaného byl převeden veškerý majetek jeho dosavadního zaměstnavatele a jeho úkoly, o čemž svědčí zejména to, že \"předmět podnikání, faktická činnost zaměstnanců, zaměstnanci, výrobní prostředky, úkoly, osoby ve vedení, místo podnikání apod. se po převodu nijak nezměnily\"; pokus žalovaného \"zanechat závazky vůči zaměstnancům na původní zůstatkové společnosti\" je třeba považovat za protiprávní. Dosavadní zaměstnavatel nevyplatil žalobci mzdu za měsíc březen 2001 ve výši 26.115,- Kč čistého; žalobce požaduje, aby tuto mzdu mu vyplatil z důvodu přechodu práv a povinností z jeho pracovního poměru žalovaný.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8.12.2004 č.j. -21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce dohodou ze dne 30.3.2001 rozvázal pracovní poměr se společností K. E., s.r.o. v likvidaci a ve stejný den uzavřel pracovní poměr na dobu neurčitou se žalovaným, že \"původní zaměstnavatel žalobce nezanikl a je dále zapsán v obchodním rejstříku\" a že podle \"sdělení Městského soudu v Praze, obchodní rejstřík\", které si sám vyžádal, nejsou \"ve spisech společnosti K. A. E. s.r.o. (C 79953) a společnosti K. E. s.r.o. v likvidaci (C 39670) založeny žádné y, které by se týkaly převodu majetku či podnikatelských aktivit mezi uvedenými společnostmi\". Podle názoru soudu prvního stupně žalobce \"neprokázal, že by došlo k převodu zaměstnavatele či jeho části nebo k převodu úkolů nebo činností zaměstnavatele či jejich částí k jinému zaměstnavateli, tedy k žalovanému\" ve smyslu ustanovení . Pracovní poměr mezi žalobcem a společností K. E. s.r.o. v likvidaci \"navíc\" byl \"řádně ukončen\" a mezi žalobcem a žalovaným byl \"řádně uzavřen pracovní poměr nový\"; protože podle ustanovení zůstávají nedotčeny práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, není žalovaný proto \"pasivně legitimován k tomu, aby za společnost K. E. s.r.o. v likvidaci uhradil žalobci mzdu za měsíc březen 2001\". Ve věci soud prvního stupně rozhodl ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání s odůvodněním, že žalovaný takový postup navrhl a žalobce s tím souhlasil.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.2005 č.j. -35 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s ustanovením , neboť z \"písemných důkazů předložených žalobcem zjistil dostatečně skutkový stav\", ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom, že \"žalovaný není pasivně ve věci legitimován, když v měsíci březnu nebyl zaměstnavatelem žalobce, a není ani právním nástupcem předchozího zaměstnavatele žalobce\", a zdůraznil, že \"samotný příslib žalovaného, že zaměstnancům společnosti K. E. s.r.o. v likvidaci zaplatí mzdu za měsíc březen 2001 nezakládá žádný právní důvod pro to, aby žalovaný mohl být k této povinnosti zavázán soudním rozhodnutím\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že sice souhlasil s tím, aby soud prvního stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání, že však soud prvního stupně přesto nemohl ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání rozhodnout, jestliže dovodil, že žalobcem předložené y neprokazují všechna potřebná skutková zjištění a že má být rozhodnuto v neprospěch žalobce z důvodu neunesení důkazního břemene. Odvolací soud se s uvedenými námitkami žalobce náležitě nevypořádal a jeho závěr, že by soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání v souladu s ustanovením , nemůže obstát. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \" \"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 12.4.2005), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 8.12.2004 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo pro rozsudek odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda soud prvního stupně může podle ustanovení ve věci samé rozhodnout bez nařízení jednání v případě, že se účastníci práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, ačkoliv předloženými listinami nebyly všechny rozhodné skutečnosti prokázány a soud tedy musí založit své rozhodnutí ve věci na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků řízení. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její vyřešení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba.

Podle ustanovení k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v ustanovení .

Z ustanovení vyplývá, že soud prvního stupně může věc samou projednat a rozhodnout o ní bez nařízení jednání - kromě toho, že účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, a že se nejedná o věc vyjmenovanou v ustanovení - jen tehdy, lze-li ve věci rozhodnout jen na základě listinných důkazů a jde-li o y, které předložil soudu některý z účastníků řízení.

Při projednání a rozhodnutí věci bez nařízení jednání soud může vycházet jen z takových listin, které mu předložili účastníci řízení (jejich zástupci nebo zmocněnci). Jen ve vztahu k těmto listinám je totiž možné předpokládat, že jde o y účastníkům řízení známé a že k jejich pravosti nebo obsahu nemají připomínky; vůči ostatním listinám účastníci řízení mají právo se vyjádřit (srov. ), důkaz takovými listinami je za této situace přípustný jen při jednání, a je proto vyloučeno, aby soud prvního stupně postupoval podle ustanovení , i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Bez nařízení jednání může soud prvního stupně věc projednat a rozhodnout současně jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. Uvádí-li totiž ustanovení jako předpoklad pro projednání a rozhodnutí věci bez nařízení jednání, aby ve věci bylo možné \"rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů\", vyjadřuje tím nejen požadavek, aby soud při zjišťování skutkového stavu věci nevycházel - samozřejmě kromě shodných tvrzení účastníků řízení ( ) - z jiného důkazu než z listin předložených účastníky řízení (jejich zástupci nebo zmocněnci), ale i podmínku, že všechny rozhodné skutečnosti budou shodnými tvrzeními účastníků a jimi předloženými listinami náležitě prokázány a že tedy podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebudou (také) nesplněná povinnost tvrzení nebo neunesení důkazního břemene. Ukáže-li se, že účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení (nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), musí soud prvního stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy nařídit jednání ( ), neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle ustanovení nebo podle ustanovení anebo podle ustanovení a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2003 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 59 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2003, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 158 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že k projednání věci samé není třeba ve smyslu ustanovení nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci.

V posuzovaném případě soud prvního stupně při projednání a rozhodnutí věci samé postupem podle ustanovení vzal v úvahu též \"sdělení Městského soudu v Praze, obchodní rejstřík\", ačkoliv mu tuto u nepředložil žádný z účastníků (soud prvního stupně si sám - jak vyplývá z obsahu spisu - tuto zprávu vyžádal od Městského soudu v Praze), a ve věci rozhodl též podle pravidla důkazního břemene, když dovodil, že žalobce prostřednictvím listin \"neprokázal, že by došlo k převodu zaměstnavatele či jeho části nebo k převodu úkolů nebo činností zaměstnavatele či jejich částí k jinému zaměstnavateli, tedy k žalovanému\" ve smyslu ustanovení . Názor odvolacího soudu, podle kterého soud prvního stupně ve věci rozhodl v souladu s ustanovením bez nařízení jednání, tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - není v souladu se zákonem.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil ( část věty za středníkem ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. dubna 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu