Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3364/2023

21 Cdo 3364/2023-410

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně PIVÁK s. r. o. se sídlem v Praze 8, Písečná č. 449/3, IČO 24714305, zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí č. 1041/12, proti žalovanému V. F., zastoupenému Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů č. 1091/36, o 168 649 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. -385, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. -388, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. -385, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. -388, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 116/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

3. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.

4. Byť dovolatelka tvrdí, že dovolání je podle jejího názoru přípustné, neboť „jeho podstatou je vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR nebyla doposud vyřešena, resp. při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, (pomine-li dovolací soud vnitřní nelogičnost tohoto tvrzení) ve skutečnosti nepředkládá žádnou otázku, která by výše uvedenému avízu odpovídala, ale brojí proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, a to proti závěru, že žalovaný „nemohl vědět, ani předpokládat, že částky zasílané na jeho účet mu nenáleží“.

5. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 19/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

6. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak (zejména) soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami účastníků velmi pečlivě a řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály, a to jednak (z hlediska judikaturních závěrů zcela správně – srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. ) nejprve k otázce, zda na straně žalovaného skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení, a následně i k otázce, zda žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. body 46. – 54., 58. – 61. rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 15. – 20. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením neshledal.

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2023

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu