Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3414/2023

22 Cdo 3414/2023-1454

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované M. P., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o vypořádání společného jmění manželů, o návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka na straně žalující, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání D. P., zastoupeného Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. -749, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. D. P. je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kčk rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Brože do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a D. P. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále jako „nalézací soud“) usnesením ze dne 21. 11. 2022, č. j. -674, nepřipustil vstup D. P. do řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. jako vedlejšího účastníka na straně žalobce.

Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání D. P. usnesením ze dne 9. 3. 2023, č. j. -749, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud uvedl, že D. P. nemá ve smyslu , , (dále jen „ “) právní zájem na výsledku řízení, a proto nepovažoval jeho vstup do řízení za opodstatněný. K tomu doplnil, že jednání odvolatele v tomto řízení má charakter obstrukčního jednání a představuje zneužití procesního práva (srovnej , a ). Z těchto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podává D. P. dovolání. Jeho přípustnost opírá o a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Z obsahu dovolání se podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá právní zájem na výsledku řízení. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. , podle kterého „je nutno posuzovat právní zájem ve všech souvislostech daného případu, přičemž v konkrétních případech je nutné zohlednit také hledisko přirozenoprávní či hodnotové, a nelze tudíž akcentovat pouze hledisko hmotněprávní.“ Poznamenává, že má právní zájem na výsledku řízení především v souvislosti s žalovanou navrženým vypořádáním podílu ve společnosti P. s.r.o., jejímž je společníkem a jednatelem.

Napadá rovněž závěr odvolacího soudu, že svým jednání by měl „sledovat obstrukční průtahy“. Nerozhodne-li soud o připuštění dovolatele do řízení na straně žalobce, bude v takovém případě porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v y.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání D. P. nevyjádřil.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že v dovolání D. P. řádně nevymezuje, v čem spatřuje přípustnost dovolání ani dovolací důvod. Dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto musí být odmítnuto. K tomu poznamenává, že D. P. nemá žádný právní zájem na výsledku řízení. Má za to, že účelem jeho jednání je dosáhnout průtahů v řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění D. P. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce je založeno na dvou, na sobě nezávislých, důvodech: soudy obou stupňů rozhodly o nepřipuštění dovolatele do řízení, neboť a) nemá právní zájem na výsledku řízení, b) jeho jednání představuje zneužití procesního práva.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený, závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. ). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. ).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených , nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s Pokud má být totiž dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. ).

V souvislosti se závěrem ad b) D. P. v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s Dovolatel neformuluje v této části dovolání žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu považuje za naplněný. Tyto podstatné náležitosti dovolání nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika dovolatele s příslušnými závěry odvolacího soudu s tím, že jeho právní posouzení věci má být jiné (dovolatel má za to, že jeho jednání nepředstavuje zneužití procesního práva). V takovém případě trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej a , viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. ). Nejvyšší soud proto není oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího soudu, že jednání dovolatele představuje zneužití procesního práva (a proto nelze vyhovět návrhu na vstup D. P. do řízení na straně žalobce).

Jelikož se dovolateli nepodařilo řádným způsobem zpochybnit závěry odvolacího soudu, že jeho jednání představuje zneužití procesního práva (a i proto soudy obou stupňů rozhodly o nepřipuštění D. P. do řízení), nemohla přípustnost dovolání založit ani další námitka dovolatele (a v této souvislosti formulovaná právní otázka) směřující proti dalšímu důvodu, na základě kterého odvolací soud rozhodl o nepřipuštění D. P. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalující (tedy do závěru odvolacího soudu, že D. P. nemá právní zájem na výsledku řízení). Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí s ohledem na závěr odvolacího soudu ad b) (tedy že jednání dovolatele představuje zneužití procesního práva), který není dovolací soud oprávněn s ohledem na výše uvedené přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. ). Z tohoto důvodu není dovolání D. P. ani v této části přípustné.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání D. P. podle odmítl.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání D. P. odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného usnesení, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li D. P. povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 11. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu