Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3309/2023

-635

USNESENÍ

A. A.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 30 885 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. -590, takto:

Dovolání se odmítá.

I. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 30 885 680 Kč s příslušenstvím, jež odpovídala náhradě škody, kterou měl utrpět v důsledku a) nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech představovaného usnesením ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , o schválení smíru mezi žalobcem a společností RETRUCK, spol. s r.o., který byl posléze zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. , a b) nesprávného úředního postupu soudní exekutorky Mgr. Martiny Tetzeliové, Exekutorský úřad Plzeň-jih, respektive soudní exekutorky JUDr. Evy Jablonské, Exekutorský úřad Praha 6, jenž spočíval v provedení exekuce nařízené na žalobcův majetek na základě uvedeného usnesení, a to za účelem vymožení jeho povinnosti zaplatit společnosti RETRUCK, spol. s r.o., zmíněnou částku 30 885 680 Kč, když namísto toho, aby soudní exekutorka tuto částku po jejím vymožení zaslala na vázaný účet úschov advokáta Mgr. Martina Vovsíka, jak bylo ve schváleném smíru dojednáno, tyto prostředky vyplatila přímo jmenované společnosti, od níž se však žalobci dosud nepodařilo tuto částku získat zpět.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. -491, žalobu zcela zamítl (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze, který poté ve věci rozhodoval jako soud odvolací, v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl pro jeho nepřípustnost.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud předně připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. věta první , podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Má-li se jednat o dovolání podle přípustné, je rovněž nezbytné, aby v něm dovolatel vymezil takovou otázku hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu skutečně závisí (k uvedenému viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. , a ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

Otázka, zda skutečnost, že žalobce podle soudem schváleného smíru příslušný finanční obnos sám dobrovolně nesložil do advokátní úschovy (čímž by předešel následné exekuci), přerušila vztah příčinné souvislosti mezi rozhodnutím soudu o schválení předmětného smíru a vznikem tvrzené škody, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného nezakládá. Závěr o přerušení vztahu příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o schválení smíru, které odvolací soud ve shodě se žalobcem vyhodnotil jako rozhodnutí nezákonné, a tvrzenou škodou totiž odvolací soud nespojil jen se skutečností, že žalobce svou povinnost sjednaným způsobem dobrovolně nesplnil, nýbrž jej odůvodnil i tím, že žalobce proti usnesení exekučního soudu, jímž byla exekuce na jeho majetek za účelem vymožení předmětné povinnosti nařízena, nijak nebrojil (viz odstavce 18 a 19 napadeného rozsudku). Posledně uvedený dílčí právní závěr, ze kterého napadené rozhodnutí v rámci řešení dotčené otázky vztahu příčinné souvislosti rovněž vychází, však žalobce způsobem, který by vyhovoval požadavkům upraveným v a 3 (viz výše), v dovolánínezpochybnil. Z toho plyne, že ani odlišné vyřešení otázky, kterou žalobce v dovolání vymezil, by se nemohlo v jeho poměrech nijak projevit. Jestliže obstál některý z důvodů, pro které odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (tj. dovolatelem nezpochybněný závěr o přetržení vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou v důsledku nevyužití procesní obrany proti usnesení o nařízení exekuce na jeho majetek), nemůže tak žádný další dovolací důvod týkající se téže otázky podmínky přípustnosti dovolání podle naplnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání ve smyslu nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda postup soudní exekutorky, jež v rozporu s obsahem exekučního titulu vyplatila vymoženou částku namísto do advokátní úschovy přímo společnosti RETRUCK, spol. s r.o., představoval nesprávný úřední postup ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od jeho usnesení ze dne ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. ). Odvolací soud se při řešení předmětné otázky předně neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, zabýval-li se nejprve tím, pro splnění jaké konkrétní povinnosti, která byla podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012, označena v usnesení o nařízení exekuce [a to vedle identifikace příslušného exekučního titulu, kterou vyžadoval téhož zákona], exekuční soud předmětnou exekuci nařídil (srov. např. bod XVIII stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. , publikovaného pod č. 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), načež v návaznosti na přijatý skutkový závěr o obsahu výroku tohoto usnesení obsažený v bodě 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí (který, byť tak žalobce v dovolání činí, nelze v dovolacím řízení revidovat, neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán – viz věta první , a contrario, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ) uzavřel, že tato povinnost spočívala (navzdory znění exekučního titulu) v zaplacení příslušného peněžitého plnění přímo společnosti RETRUCK, spol. s r.o., která zde vystupovala jako oprávněná (nejednalo se tedy o splnění jiné povinnosti spočívající ve složení peněžních prostředků do advokátní úschovy, které by mohlo odůvodnit postup popsaný v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. , či ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. ). Svůj následný závěr o tom, že se soudní exekutorka nesprávného úředního postupu nedopustila, poté odvolací soud založil (jak patrno z bodu 16 odůvodnění napadeného rozsudku) na dovolatelem nikterak nezpochybněném závěru, podle kterého soudní exekutorka byla tímto rozhodnutím vázána, pakliže žalobce sám proti němu nijak nebrojil a nelze je proto považovat za nezákonné, a současně na v dovolání rovněž zcela opomenuté aplikaci exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a na z ní dovozeném ustáleném judikatorním závěru Nejvyššího soudu, v souladu s nímž by nesprávný úřední postup soudní exekutorky za uvedeného stavu naopak zakládalo, pokud by vymožené plnění v zákonem stanovené lhůtě oprávněné nevyplatila (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , a ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. ). Judikatura, o níž žalobce opírá svou dovolací argumentaci a která se týká přípustného obsahu soudem schvalovaných smírů, jakož i otázky materiální vykonatelnosti rozhodnutí, jež má sloužit za podklad pro nařízení (vedení) exekuce (tj. exekučního titulu), se přitom s uvedenými právními závěry odvolacího soudu, na nichž je napadené rozhodnutí v dotčené části ve skutečnosti založeno, zcela míjí.

Namítá-li žalobce, že odvolací soud zatížil řízení procesní vadou, pokud nerespektoval závěry vyslovené v předcházejícím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, a to aniž v této souvislosti vymezil samostatnou procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by v souladu s požadavky též specifikoval důvod přípustnosti podaného dovolání, pak k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle věty druhé přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované, a to v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2023

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu