Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2740/2023

-179

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně K. E., zastoupené Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Koželuhova 4274/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 697 97 111, o 85.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. -148, takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2023, č. j. -128, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 85.500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi i ve vztahu ke státu (výroky II. a III.). Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen „“). Tvrzená újma jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“), jež trvalo od 25. 11. 2016 do 30. 7. 2021, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, kterým bylo řízení pro zpětvzetí žaloby skončeno. Soud se zabýval všemi zákonnými kritérii podstatnými pro posouzení vzniku a určení výše nároku žalobkyně dle (složitostí věci, chováním poškozené, postupem orgánu veřejné moci během řízení a významem předmětu řízení pro poškozenou) a neshledal, že by v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť rozdílné právní názory soudů na přerušení řízení nelze klást k tíži soudu prvního stupně. Řízení o neúčinnosti darovací smlouvy považoval za složité, mající důležitý význam pro žalobkyni, neboť nemohla s nemovitými věcmi, které byly v jejím vlastnictví, po dobu řízení disponovat. Nejdelší nečinnost v řízení byla způsobena přerušením z důvodu prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně v původním řízení, na čemž se významnou měrou podílela sama žalobkyně, která podala návrh na pokračování v řízení až 21. 5. 2020. Jelikož k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, byla žaloba zamítnuta.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. -148, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi jej změnil (II. výrok)a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho a nebylo zatíženo průtahy, když ještě před vydáním unesení o přerušení řízení bylo řízení přerušeno ze zákona prohlášením konkurzu na majetek žalobkyně v původním řízení, na délce řízení se významně podílela žalobkyně, která podala návrh na pokračování v řízení až po sedmi měsících od okamžiku, kdy byla o možnosti podat tento návrh vyrozuměna. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval řízení za složité, tento odlišný názor však neměl v konečném důsledku vliv na správnost rozhodnutí.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jímž dané rozhodnutí napadá v celém rozsahu a v němž předně namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil konkrétní okolnosti případu, zejména to, že žalobkyni (v původním řízení) bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, přestože se jednalo o zcela bezúspěšné uplatnění práva šikanózní žalobou a rozhodnutí o přerušení řízení soudem prvního stupně nemělo oporu v zákoně. Dále namítá, že nebylo přihlédnuto k omezení jejího vlastnického práva po dobu trvání řízení. Nezohlednění shora uvedených skutečností ve vztahu ke kompenzačnímu nároku považovala v praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou otázku. Zdůraznila, že povinností státu by měla být eliminace šikanózních a absurdních žalob, přičemž v tomto směru odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky Musci proti Itálii, Süßmann proti Německu).

4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (, věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), se zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání není přípustné, neboť žalobkyní nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

8. Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi konstatoval, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva, a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, pokud by byl vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. ).

9. Přípustnost dovolání přitom nezakládá otázka vztahující se ke správnosti usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků účastnici, jež byla v původním řízení v postavení žalobkyně (dále jen „účastnice“), neboť tento úkon byl činěn plynule, předcházelo mu podrobné šetření majetkových poměrů, navíc v této fázi řízení (pouze na základě podané žaloby) nebylo možné učinit závěr o svévolném a zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. Pro posouzení důvodnosti nároku dovolatelky je bez významu, jakým způsobem bylo o návrhu rozhodnuto, podstatné je, že tak bylo učiněno bez průtahů.

10. Dále je třeba zdůraznit, že posuzované řízení bylo přerušeno z důvodu prohlášení konkurzu na majetek účastnice od 7. 9. 2017 do 21. 5. 2020. Nemohlo se tedy pojmově jednat v případě přerušení o průtahy v řízení (ve smyslu nečinnosti soudu), koneckonců proti těmto závěrům ani dovolatelka nebrojí, a vyjadřuje pouze nesouhlas s usnesením soudu prvního stupně o přerušení řízení dle odst. písm. c) Samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí, jež následně bylo odvolacím soudem změněno, nelze přikládat k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci, což ovšem neplatí za situace, v níž dojdeke zrušení (změně) rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. ).

11. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. ). V posuzovaném řízení s ohledem na shora uvedené k nepřiměřené délce řízení nedošlo.

12. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky související se závěrem odvolacího soudu ohledně standardního významu předmětu posuzovaného řízení, neboť právní hodnocení odvolacího soudu je v tomto směru souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovodil-li odvolací soud, že řízení, jehož předmětem bylo určení neúčinnosti darovací smlouvy, nespadá typově do skupiny řízení, s nimiž judikatura Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený význam pro jeho účastníky (viz a contrario část IV Stanoviska). Argumentace dovolatelky spočívající v tom, že nemohla disponovat s nemovitými věcmi, které byly předmětem darovací smlouvy, nemůže mít sama o sobě vliv na vznik tvrzené nemajetkové újmy spočívající dle dovolatelky v nepřiměřené délce řízení.

13. Dovolací soud na tomto místě rovněž připomíná, že podle účinné procesní úpravy mu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními ( ), nikoliv skutkovými (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. , či ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. ; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v

14. Odkaz dovolatelky na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (Musci proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, Süßmann proti Německu ze dne 16. 9. 1996) není v daném případě přiléhavý, neboť tyto vycházejí ze zcela odlišných skutkových situací, v nichž na rozdíl od posuzované věci byly shledány předpoklady vzniku nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, a závěry obou soudů nižších stupňů s nimi nejsou v rozporu.

15. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž v daném případě naplněny nejsou ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), dovolání jako nepřípustné odmítl (, věty první, o. s. ř).

16. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu také v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání objektivně přípustné ( ).

17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a za situace, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 10. 2023

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu