Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1895/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Střechy OBB, s. r. o., se sídlem Frýdecká 793, Ostrava, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020 č. j. -125, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 č. j. -81 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2018 č. j. -60, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem Korunní 1302/88, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu majetku zaručené d (dále jen " ") a právo na soudní ochranu zaručené y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se před obecnými soudy v řízení podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhala nahrazení rozhodnutí správního orgánu v části, kterou byla stanovena výše náhrady za vyvlastnění jejích pozemků. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným usnesením její žalobu odmítl pro opožděnost, neboť nebyla podána v zákonné patnáctidenní lhůtě od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil; Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že obecné soudy na její případ mechanicky aplikovaly , o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické výstavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), čímž protiústavně zkrátily lhůtu pro podání žaloby o polovinu. Stěžovatelka má za to, že citované ustanovení na žaloby o výši náhrady za vyvlastnění nedopadá, neboť zkrácením lhůt v řízení o výši náhrady za vyvlastnění nemůže dojít k naplnění cíle zákona, tj. urychlení výstavby. Výrok o vyvlastnění je na výroku o výši náhrady za vyvlastnění nezávislý, což dokládá i dvojkolejnost soudní ochrany proti těmto výrokům. Zatímco proti výroku o vyvlastnění se lze bránit ve správním soudnictví, proti výroku o výši náhrady za vyvlastnění lze podat civilní žalobu podle části páté . Je zcela běžné, že stát je již na základě pravomocného výroku o vyvlastnění vlastníkem nemovitosti, spory o náhradu za vyvlastnění však stále několik let běží. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá též neústavnost zákona o urychlení výstavby, neboť nepřiměřeně a neodůvodněně zasahuje do práv vyvlastňovaných a způsobuje neodůvodněnou nerovnost mezi státem a jinými účastníky řízení. Správní orgán dokonce nemá povinnost poučit vyvlastňovaného, že lhůta k podání žaloby je pouze patnáctidenní.

5. K výzvě soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích, jakožto účastníci řízení, a Ředitelství silnic a dálnic, jakožto vedlejší účastník řízení.

6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že stěžovatelka svou argumentaci zaměřuje na účel zákona. Jak již soud uvedl ve svém rozhodnutí, předmětné ustanovení stanovuje zkrácení lhůty pro podání žalob i pro žaloby na nahrazení správních rozhodnutí, které jsou typické pro civilní soudní řízení podle části páté . Odvolací soud odkazuje na napadená rozhodnutí a soud první instance uvádí, že ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění plně odkazuje, rozhodoval v souladu s judikaturou vyšších soudů.

7. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka se domáhá opětovného posouzení závěrů obecných soudů, s jejichž právním hodnocením nesouhlasí, samotná ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr. Obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily, stěžovatelce nebyl odepřen žádný opravný prostředek. K věci samé namítá, že žaloba na nahrazení výroku o náhradě za vyvlastnění má přímou souvislost s vyvlastňovacím řízením. Finální majetkové vypořádání je neoddělitelnou součástí vyvlastnění; vyvlastnění se ruší v případě, že vyvlastnitel nezaplatí vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění ve stanovené lhůtě. Vedlejší účastník má za to, že stěžovatelce musela být aplikace předmětného zákona zřejmá již s ohledem na charakter stavby, v posuzovaném případě byla situace zcela jednoznačná. Závěrem konstatuje, že návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení je nedůvodný.

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud je dle článku 83 y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

11. V posuzované věci Ústavní soud výše popsané ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

12. Pokud jde o konkrétní argumentaci stěžovatelky, závěr obecných soudů, že zkracuje-li zákon výslovně lhůtu pro podání žaloby nejen pro přezkoumání správních rozhodnutí, ale i pro podání žaloby na nahrazení správních rozhodnutí, pak sporné ustanovení zákona o výstavbě nutně dopadá i na řízení podle části páté , nepovažuje Ústavní soud za neudržitelný. Ústavní soud nepřesvědčil ani teleologický argument stěžovatelky, neboť, jak správně poukázal vedlejší účastník, majetkové vyrovnání je s vyvlastňovacím procesem úzce spjato [viz , o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o délku lhůty k podání žaloby, Ústavní soud ustáleně judikuje, že lhůty nemohou vést k omezení práv jednotlivce, neboť jejich účelem je zejména snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv a omezení stavu nejistoty v právních vztazích [srv. nálezy

sp. zn.

ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.);

sp. zn.

ze dne 16. 10. 2012, bod 36 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.); či

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2019, bod 23]. Konečně ani skutečnost, že zákonná úprava předmětného správního řízení neukládá správním orgánům povinnost poučení o opravných prostředcích, byť klade větší nároky na povědomí o platném právu, nelze považovat za překážku přístupu k soudu (srv. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 2. 2020, bod 16).

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení zákona o urychlení výstavby představuje návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2022

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu