Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 804/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Langrové, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. -183 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021 č. j. -114, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Miroslava Frinty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z a d a z čl. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obchodní společnost, jejímž společníkem byl manžel stěžovatelky, uzavřela dne 10. března 2011 smlouvu o úvěru, jejíž plnění bylo zajištěno směnkou, kterou avaloval mimo jiné manžel stěžovatelky. Dne 28. února 2017 došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na vedlejšího účastníka řízení. Na základě rozhodčího nálezu ze dne 20. ledna 2020, kterým bylo manželovi stěžovatelky a druhému žalovanému uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužnou částku spolu se směnečným úrokem a náklady řízení oprávněného, bylo k návrhu vedlejšího účastníka zahájeno exekuční řízení, v jehož rámci vydal soudní exekutor dne 22. června 2020 dva exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky ze dvou účtů stěžovatelky jako manželky povinného.

3. Dne 15. července 2020 podala stěžovatelka návrh na částečné zastavení exekuce. Upozornila na ustanovení , podle něhož se může manžel povinného domáhat zastavení výkonu rozhodnutí, je-li výkonem postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout; výkon rozhodnutí z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Dále uvedla, že na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 se vztahují příslušná ustanovení , , podle kterého tvoří společné jmění manželů závazky, které některému z manželů nebo oběma společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého; to dopadá na posuzovanou věc.

4. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. srpna 2020 č. j. -55 byla exekuce v rozsahu postižených pohledávek z účtů stěžovatelky zastavena a provedení exekuce odloženo do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o stěžovatelčině návrhu na částečné zastavení exekuce. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1973 sp. zn. a ze dne 30. srpna 2005 sp. zn. dospěl Okresní soud v Nymburce k závěru, že posuzovaný závazek je výlučným závazkem manžela stěžovatelky, neboť převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není právním úkonem, který by bylo možné charakterizovat jako nakládání s majetkem ve společném jmění manželů či výkon správy společné věci ve společném jmění manželů, a exekuci postižením účtu manžela povinného lze vést pouze v případě vydobývání dluhu patřícího do společného jmění manželů

5. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení Okresního soudu v Nymburce změněno tak, že byly návrhy stěžovatelky na částečný odklad exekuce a částečné zastavení exekuce zamítnuty. V odůvodnění Krajský soud v Praze uvedl, že se vznik předmětného dluhu řídí , , ve znění účinném do 31. prosince 2013. Dále konstatoval, že podle , , lze postihnout majetek ve společném jmění manželů i pro dluh individuální, náležející jednomu z manželů, který vznikl za trvání manželství, což bylo možné i za právní úpravy platné a účinné v době vzniku dluhu. V souladu s účinnou úpravou exekučního řádu lze pro dluh náležející do společného jmění manželů nebo pro dluh povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že lze postihnout účet manželky povinného bez ohledu na to, zda předmětný dluh náleží do společného jmění manželů, nebo jde o výlučný dluh povinného vzniklý za trvání manželství [ , ]. Obranu stěžovatelky, že výše závazku převzatého jejím manželem jednoznačně přesahuje míru obvyklou a přiměřenou majetkovým poměrům manželů, považoval Krajský soud v Praze za irelevantní; stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala, že by finanční prostředky na jejích postižených účtech byly jejími výlučnými prostředky.

6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino odvolání odmítnuto podle , protože nesplňovalo žádný z předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze rozhodl v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a zcela se ztotožnil s jeho odůvodněním. S odkazem na své usnesení ze dne 27. října 2020 sp. zn. a usnesení ze dne 1. července 2021 sp. zn. uvedl, že možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného ( a exekučního řádu) je zachována i pro exekuční řízení zahájená před 1. červencem 2015, tedy před novelou provedenou ; tím spíše je tato možnost přípustná pro posuzované exekuční řízení, jež bylo zahájeno až po účinnosti Nejvyšší soud uzavřel, že znění exekučního řádu nemíří toliko k vymáhání dluhu spadajícího do společného jmění manželů, ale rovněž dluhu povinného manžela.

II. Obsah ústavní stížnosti

7. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že se soud druhého stupně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které je ručitelský závazek výlučným závazkem a nelze jej charakterizovat jako nakládání s majetkem ve společném jmění manželů. Porušením práva na spravedlivý proces je podle stěžovatelky rozhodování Krajského soudu v Praze podle , , ač se na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 vztahují příslušná ustanovení , . Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s uvedenými pochybeními, stejně jako se nezabýval skutečností, že se nejedná o společný závazek stěžovatelky a jejího manžela, ale o výlučný závazek manžela, a rozhodl proto v rozporu se svou judikaturou. Stěžovatelka tvrdí, že závazek nenáleží dle , , do společného jmění manželů, a nelze proto postupovat podle .

8. Za zásah do svých majetkových práv považuje stěžovatelka skutečnost, že jí byly strženy peněžní částky z jejích účtů a že vydáním exekučních příkazů jí bylo znemožněno nakládat s jejími finančními prostředky.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

11. Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Praze rozhodoval podle , , ač se na dluhy vzniklé před 1. lednem 2014 vztahují příslušná ustanovení , . Ústavní soud však zastává názor, že z úvah soudu druhého stupně je patrné, že vznik dluhu posuzoval podle , (odst. 25 napadeného rozhodnutí). Ustanovení , , pak soud druhého stupně zmínil ve vztahu k právní úpravě platné a účinné v době vzniku dluhu, podle které bylo též možné postihnout majetek ve společném jmění manželů i pro individuální dluh jednoho z manželů (odst. 26 napadeného rozhodnutí).

12. Ani námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud rozhodoval v rozporu se svojí judikaturou, nelze přitakat. V napadeném rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud např. na své usnesení ze dne 27. října 2020 sp. zn. , v němž posuzoval dluh, který vznikl v roce 1998, kdy povinný avaloval směnku. Nejvyšší soud v něm uvedl, že ustanovení , , ve znění účinném do 31. července 1998, umožňovalo při výkonu rozhodnutí uspokojit pohledávku věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Účet manželky povinného může být tedy exekučně postižen i v případě, že se dluh povinného nestal součástí společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví).

13. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i Krajský soud v Praze se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.

14. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014

sp. zn.

(N 105/73 SbNU 683) nebo nález ze dne 25. 9. 2014

sp. zn.

(N 176/74 SbNU 529)]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nevyšším soudem i Krajským soudem v Praze, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

16. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2022

Jan Filip v. r.

předseda senátu