Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2586/2023

30 Cdo 2586/2023-273

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali České pojišťovny a. s.,IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 83 223,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. -259, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným

nemá

žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 83 223,05 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy, jež mu měla být způsobena v příčinné souvislosti se zákrokem strážníka Městské policie Brno provedeným při silniční kontrole dne 12. 8. 2016, v jehož důsledku měl být žalobce poškozen na svém zdraví. Požadovaná částka představovala součet náhrad bolestného, ztráty na výdělku za dobu žalobcovy pracovní neschopnosti, nákladů vynaložených na léky a na startovné v běžeckém závodě, kterého se žalobce nemohl pro své zranění zúčastnit, a nákladů právního zastoupení za obdržené právní služby. Původně žalobce požadoval zaplatit částku o 3 000 Kč vyšší, ve vztahu k tomuto rozdílu však bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. -233, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda se odvolací soud v napadeném rozsudku vypořádal se skutečnostmi významnými z pohledu aplikace , o obecní policii (tj. s tím, zda zákrok strážníka městské policie byl oprávněný a přiměřený) způsobem vyhovujícím , tedy procesněprávní otázka přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v dotčené části, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. , a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. , přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Za situace, kdy je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, z jakých skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolací soud v souvislosti s aplikací zákona o obecní policii vycházel (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku), jakož i to, že těmto skutkovým závěrům prvostupňového soudu i na něj navazujícímu závěru tohoto soudu o oprávněnosti a přiměřenosti sporného zákroku přisvědčil (viz body 14 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku), k čemuž odvolací soud dále dodal, že se tak mělo stát v reakci na žalobcovo protiprávní jednání (jak plyne z bodů 16 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku), je napadený rozsudek ve vztahu k dotčené problematice způsobilým pramenem poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. ). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když toto rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, jak se stalo i v tomto případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. ). Odvolací soud současně dostál i dalším požadavkům plynoucím z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. ).

V části dovolání, v níž žalobce podrobil kritice závěr odvolacího soudu o oprávněnosti a přiměřenosti inkriminovaného zásahu strážníka obecní policie, který měl žalobce svým protiprávním jednáním vyvolat (tedy o naplnění liberačních důvodů upravených v zákona o obecní policii), pak podané dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným v , podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k této otázce totiž žalobce žádný konkrétní důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu nevymezil.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z , nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

V uvedené části tedy žalobcovo dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Ani z další právní otázky, kterou žalobce v dovolání zformuloval, tj. z otázky (podle žalobce v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), zda je možné liberační důvody upravené v zákona o obecní policii dále rozšiřovat za pomoci aplikace a , (dále jen „o. z.“), jak to učinil odvolací soud, nelze přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu dovodit. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde důvod představovaný naplněním liberačního důvodu upraveného ve zmíněném zákona o obecní policii, který žalobce v dovolání řádně nezpochybnil), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. ). Kromě toho žalobce opomíjí, že na jeho stejnou právní otázku již dovolací soud reagoval ve svém v pořadí prvním zrušovacím rozsudku, který byl v této věci vydán dne 21. 4. 2021 pod sp. zn. a v němž Nejvyšší soud případnou aplikaci zmíněných ustanovení shledal plně ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu (viz body 17 až 22 odůvodnění odkazovaného rozsudku).

Ze stejného důvodu pak není dovolání ve smyslu přípustné ani ve vztahu k otázce přezkoumatelnosti závěrů, na jejichž podkladě odvolací soud k aplikaci a o. z. přistoupil nebo pro které ve svém rozsudku rovněž vyslovil dovolatelem jinak nezpochybněný závěr, že vznesený nárok na odškodnění tvrzené škody též odporuje dobrým mravům (srov. poslední věta bodu 21 napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovaného, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy tato vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným pak rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odráží skutečnost, že žalovanému žádné takové náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 10. 2023

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu