Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1410/2023

22 Cdo 1410/2023-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. L., zastoupené Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 679/5, proti žalovanému statutárnímu městu Opava, IČO: 00300535, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 382/69, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2023, č. j. -98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. -60, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2023, č. j. -98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále „ “), neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, „a to zejména od rozhodnutí týkajících se (i) platnosti právního jednání, resp. platnosti právního úkonu dle , , ve znění platném od 1. dubna 1964 do 31. prosince 1991, a (ii) mimořádného vydržení dle , , ve znění pozdějších předpisů, tak i (iii) procesních otázek vedení řízení“. Žalobkyně především namítá absolutní neplatnost dohody o zániku práva osobního užívání pozemků. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil , (dále jen „o. z.“), a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Rovněž tvrdí, že nebyla dostatečně poučena podle -3 , a proto je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

5. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

7. Dovolání není přípustné.

8. K otázce mimořádného vydržení pozemku:

9. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť již byla judikaturou dovolacího soudu řešena, a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu.

10. Problematikou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) se dovolací soud zabýval podrobně v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , publikovaném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ze závěrů tohoto rozsudku vyšel Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. nebo usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. ). Tam dovodil, že „podmínkou mimořádného vydržení ( o. z.) není poctivá držba ( o. z.), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 - držba oprávněná ( , - „obč. zák.“), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v o. z., resp. dříve v obč. zák., se tu neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.

11. V posuzované věci se žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. XY. Uvedla, že spolu se svým manželem uzavřela 4. 7. 1973 s Městským národním výborem v Opavě dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. XY, čemuž předcházelo přidělení pozemku do osobního užívání rozhodnutím Okresního národního výboru v Opavě ze dne 28. 6. 1973. Rovněž uvedla, že pozemek po dobu téměř 50 let užívala, na vlastní náklady udržovala, přistupovala k němu jako k vlastnímu, bylo povoleno jeho oplocení a vlastnictví nebylo zpochybňováno. V řízení tvrdila, že vlastnické právo k pozemku nabyla vydržením.

12. Žalovaný namítal, že původní dohoda o osobním užívání pozemků zanikla, a že pozemek parc. č. XY nebyl žalobkyni nikdy svěřen do užívání na základě dohody o osobním užívání pozemků, čehož si musela být vědoma.

13. Soudy vyšly z následujících zjištění rozhodných pro posouzení věci:

14. Geometrickým plánem č. 761-0206-3-7206 byl rozdělen tehdejší pozemek parc. č. XY ve vlastnictví státu, za účelem výstavby šesti atriových rodinných domků. Žalobkyně společně se svým manželem K. L. byli stavebníky jednoho z těchto atriových domků, a za tím účelem jim bylo zřízeno právo osobního užívání k pozemku parc. č. XY, nově vyměřeného výše uvedeným geometrickým plánem. Již v průběhu roku 1973 však bylo zjištěno, že zaměření pozemků k výstavbě atriových domků bylo vadné a nevyhovovalo plánované výstavbě. Byl proto vyhotoven nový geometrický plán ze dne 29. 10. 1973, čís. zak. 761-0206-3-7206, který stavební místa znovu a nově vyměřil. V návaznosti na to byla se všemi stavebníky uzavřena dohodu o zániku práva osobního užívání pozemků, na jejímž základě zanikly předchozí uzavřené dohody všech tehdejších stavebníků o zřízení práv osobního užívání pozemků, a zanikla takto i výše uvedená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 4. 7. 1973 uzavřená se žalobkyní a jejím manželem (ačkoli nebyla dohoda o zániku práva osobního užívání pozemků datována, ze sdělení vedoucího finančního odboru ONV Opava pana B. soud zjistil, že k jejímu uzavření došlo 27. 2. 1974). Současně byly vůči všem stavebníkům, tedy i žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi, vypořádány vzájemné nároky vrácením rozdílu částky, o kterou se snížila částka za nové zřízení práva osobního užívání. Následně byl žalobkyni a jejímu manželovi přidělen do osobního užívání jiný pozemek parc. č. XY a následně byla dne 8. 4. 1974 uzavřena i dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku.

15. Žalovaný je na LV č. XY pro k. ú. XY zapsán jako vlastník pozemku parc. č. XY o výměře 224 m², ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, se vznikem práva ze ze dne 24. 5. 1991.

16. Darovací smlouvou ze dne 14. 4. 2006 darovala žalobkyně dceři G. L. nemovitosti, jichž byla výlučnou vlastnicí dle čestného prohlášení a smlouvy o zúžení společného jmění manželů č. j. XY, zapsané na LV č. XY k. ú. XY u KÚ pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY, a to pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, společně s podílem v rozsahu ½ k budově č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY a obdarovaná G. L. předmětný dar přijala. Vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 3. 5. 2006 s právními účinky vkladu ke dni 20. 4. 2006. Sporný pozemek parc. č. XY k. ú. XY předmětem darování nebyl.

17. Dovolací soud s ohledem na zjištěné skutečnosti (které nebyl oprávněn přezkoumávat) nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla v intencích projednávané věci nabýt vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě mimořádného vydržení, neboť nemohla být držitelkou nikoli v nepoctivém úmyslu. Odvolací soud se podrobně zabýval výkladem „nepoctivého úmyslu“ ve smyslu § 1095 o. z. a pod bodem 20 vysvětlil, že se žalobkyně s ohledem na výše popsané okolnosti vzniku práva osobního užívání chopila pozemku parc. č. XY v nepoctivém úmyslu, neboť jí muselo být od samého počátku zřejmé, že takto činí na úkor žalovaného (původně státu). Dovolací soud se shoduje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se žalobkyně (spolu s manželem) ujala držby pozemku jednáním, které nemohlo být úmyslně poctivé v obecném slova smyslu. Žalobkyně byla účastna dohody, podle které zanikla původně uzavřená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, tato dohoda byla nahrazena novou dohodou, na základě které žalobkyně počala užívat jiný pozemek s tím, že přijala i finanční náhradu za rozdíly v rozsahu osobního užívání. Za těchto okolností pouhý „laxní přístup“ státu, který své vlastnické právo vůči žalobkyni nijak neuplatňoval, nemohl nepoctivý úmysl zastřít, jednalo-li se o svémocné získání držby. Nebyl tak naplněn zákonný předpoklad pro mimořádné vydržení ve smyslu o. z. Závěry odvolacího soudu jsou proto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolání proto v této části není přípustné ( ).

18. Odvolací soud přitom logicky vysvětlil, z jakého důvodu byla dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. XY platně zrušena a rovněž vysvětlil, že pro dohodu o zrušení dohody o zřízení práva osobního užívání se ve smyslu § 207 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, se nevyžadovala registrace státním notářstvím. Ostatně v této souvislost žalobkyně neformuluje žádnou konkrétní právní otázku ani neodkazuje na relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se snad měl odvolací soud odchýlit. Dovolání proto v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat ( a )

19. K námitce nepředvídatelnosti rozsudku odvolacího soudu:

20. Namítá-li žalobkyně překvapivost rozhodnutí, čímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. ). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení nároku žalobkyně. Skutečnost, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobkyně nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. ). Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně měla možnost reagovat na závěry soudu prvního stupně v podaném odvolání. V poměrech projednávané věci je rovněž jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nijak neznemožnilo předestřít svou argumentaci ani v dovolání.

21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle odmítl.

22. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 10. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu