Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2566/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Comfort Money, s. r. o., sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. -273 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2020 č. j. -253, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vlasty Machalové a Miroslava Pokorného, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že na základě exekučního návrhu stěžovatelky byla vedena z pověření Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. exekuce na majetek vedlejších účastníků. Okresní soud usnesením ze dne 16. 10. 2019 č. j. -185 exekuci zastavil (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady exekuce a dále stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů soudního exekutora a vedlejších účastníků (II. a III. výrok). Zastavení exekuce podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odůvodnil zjištěním, že exekuční titul, kterým byl notářský zápis sepsaný Mgr. Leošem Mitáčkem, notářským kandidátem notáře Mgr. Martina Říhy, sídlem v Plzni, ze dne 21. 6. 2017 sp. zn. N 187/2017, NZ 257/2017 a NZ 263/2017 (dále jen "notářský zápis"), je pro obsahový rozpor nevykonatelný, a nákladové výroky odůvodnil procesním zaviněním stěžovatelky na zastavení exekuce.

3. Usnesení okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku, kterým byla exekuce zastavena (I. výrok), dále jej v odst. II. a III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále, že je stěžovatelka povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 925,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (II. výrok), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění shodně s okresním soudem konstatoval, že z předmětného notářského zápisu nevyplývá právní titul pro vedení exekuce na majetek vedlejších účastníků a není v něm ani určitým způsobem sjednána lhůta plnění, když v pokračování notářského zápisu je odkazováno na plnění ve splátkách, které dohodnuty nebyly, a to ani ve smlouvě o podnikatelském úvěru, na kterou notářský zápis odkazuje. Krajský soud nařídil ve věci ústní jednání, ze kterého se jak stěžovatelka, tak i vedlejší účastníci omluvili. Podle obsahu přípisů stěžovatelky a vedlejších účastníků ze dne 15. 12. 2020 vyplynulo, že stěžovatelka se zastavením exekuce souhlasí, a že účastníci mezi sebou uzavřeli dohodu, že nebude požadována náhrada nákladů řízení.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítala, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které návrh oprávněného na zastavení exekuce má přednost před návrhem povinného na zastavení exekučního řízení, a že o jejím návrhu byl oprávněn rozhodovat soudní exekutor, nikoliv krajský soud. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že výše uvedené námitky představují nové skutečnosti, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlížet, a že krajský soud rozhodoval v rámci své funkční příslušnosti. Stěžovatelka tak žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nevymezila.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá zejména nesprávný procesní postup krajského soudu. Pochybení spatřuje v tom, že krajský soud upřednostnil řízení o návrhu na zastavení exekučního řízení povinného podle před řízením o návrhu na zastavení exekučního řízení oprávněného podle , čímž porušil dispoziční zásadu ovládající exekuční řízení. V této souvislosti uvádí, že krajský soud po právní stránce nesprávně interpretoval její návrh na zastavení exekuce (přípis označený jako "Návrh na zastavení exekuce" ze dne 15. 12. 2020), když o něm jako o návrhu na zastavení exekučního řízení oprávněného podle nerozhodl. Je přesvědčena, že výše uvedeným postupem krajského soudu došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že Nejvyšší soud procesní pochybení krajského soudu neodstranil, když se svým "formalistickým" přístupem zbavil soudní odpovědnosti a pochybil, nerozhodl-li o dovolání věcně, a z tohoto důvodu považuje rozhodnutí Nejvyššího osudu za nepřezkoumatelné. Porušení práva na soudní ochranu podle y spatřuje stěžovatelka v postupu obecných soudů, když o jejím návrhu na zastavení exekuce nebylo před obecnými soudy vůbec rozhodnuto.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu viz níže (sub IV.).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 13.), posléze proti usnesení krajského soudu (body 14. a 15.).

8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. l y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

9. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s procesním postupem obecných soudů v tom smyslu, že její procesní návrh v řízení před krajským soudem byl hodnocen jako prostý souhlas se zastavením exekuce, a že o něm nebylo rozhodnuto jako o návrhu na zastavení exekuce podle

10. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že (zejména po novelizaci provedené ) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání v až 239 Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné ( ), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její význam pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti ( , s doplňky v ) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. ( ). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018

sp. zn.

(N 47/88 SbNU 633)].

11. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, protože neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (viz ), Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity tohoto závěru nezjistil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice svými argumenty brojí proti odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, avšak ve skutečnosti obsah těchto námitek nezpochybňuje podstatné otázky (vykonatelnost exekučního titulu, resp. jeho nevykonatelnost), na kterých je rozhodnutí obecných soudů o zastavení exekuce založeno. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz ), a to předpoklady přípustnosti dovolání ( ), které v jejím dovolání chybí (nelze v něm nalézt řádně vymezenou otázku hmotného práva nebo procesního práva, na které je založeno napadené usnesení krajského soudu, potažmo absentují odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu, k takové otázce), přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání.

12. Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1999

sp. zn.

(N 116/15 SbNU 127), podle kterého může dojít k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nejen v případech, kdy je oprávněný zbaven možnosti k soudu přistoupit, nýbrž i za situace, kdy stanoveným postupem své právo u soudu uplatnil, ovšem tento o něm v důsledku procesních pochybení věcně nerozhodl, opomíjí, že hlavním důvodem zastavení exekuce byla nevykonatelnost exekučního titulu pro jeho obsahový rozpor. Je zřejmé, že stěžovatelka svým návrhem na zastavení exekuce podle zamýšlela nerespektovat rozsah povinností, které jí vedením neúspěšné exekuce vznikly. Ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů stanoví, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Shledá-li exekuční soud takovéto (procesní) zavinění u jedné ze stran exekučního řízení, nemá jinou možnost než jí uložit, aby nesla jak náklady exekuce, tak náklady druhé strany; v tomto ohledu jde o jednoznačně znějící kogentní právní normu (viz též nález ze dne 23. 3. 2021

sp. zn.

). Okresním soudem zjištěné procesní zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce tak nemohl zvrátit ani odlišný procesní postup (nevhodně zvolený procesní prostředek), který navrhovala.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky postupem Nejvyššího soudu a jeho napadeným usnesením, uzavírá, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.

14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu.

15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle zčásti jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2022

Josef Fiala v. r.

předseda senátu