Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2787/2025

30 Cdo 2787/2025-97

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. -72, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 121 992 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2022/64880 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce konkrétně žádal o poskytnutí kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. -24, a dále o poskytnutí rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2017, č. j. MPSV 2017/7065-911; žalobce přitom nebyl účastníkem uvedených řízení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2022, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno dne 17. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta, řízení tedy trvalo celkem 736 dnů. V rámci předběžného projednání nároku žalovaná poskytla žalobci za délku posuzovaného řízení zadostiučinění ve výši 7 788 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. -32, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 1. 2025, č. j. -54, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 121 992 Kč (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč (výrok II), a zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 121 992 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. -72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.

S ohledem na uvedené nemůže přípustnost dovolání podle založit námitka C) poukazující na tvrzený rozpor v rozhodovací praxi odvolacího soudu při přiznávání nákladů řízení, neboť tato směřuje do rozsahu objektivně nepřípustného dovolání.

Nejvyšší soud dále opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Otázka A) dovolání, jenž se týká nesprávného právního posouzení důkazního břemene a aktivistického přístupu soudu při posuzování významu informací nad rámec tvrzení a důkazů účastníků, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti tíží žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ). Na druhou stranu však soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a rovněž skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. ). Odvolací soud se tudíž neodchýlil od citované judikatury, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vyšel z argumentace žalované o marginálním významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou měl za prokázanou charakterem požadovaných informací, když tyto se nikterak netýkaly žalobce, v důsledku čehož soud prvního stupně uzavřel, že požadované informace měly pro žalobce pouze zprostředkovaný význam.

Otázka B) týkající se chybějícího konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí navzdory částečnému mimosoudnímu plnění, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. ). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. ). V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 7 788 Kč ze strany žalované vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva. Odvolacímu soudu proto nezbylo než potvrdit zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, dospěl-li k závěru, že přiznané zadostiučinění je dostatečné.

Otázka D) týkající se potřeby posuzovat informační řízení od podání žádosti do poskytnutí informace jako jeden celek podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. , nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud zohlednil, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2022, kdy žalobce podal žádost o informace, a skončeno bylo dne 17. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud posuzoval správní řízení a na ně navazující soudní řízení správní jako jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. ).

Žalobce dále řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku E) týkající se nesprávného posouzení mnohonásobného překročení zákonné lhůty v informačních věcech, přičemž se domníval, že v takovém případě je konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí obligatorní. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena, nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části není přípustné ( ), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( a ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , části věty před středníkem a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle , ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI ), ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2025

JUDr. Pavel Simon předseda senátu