Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 220/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala rozhodl o ústavní stížnosti V. A. B., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem se sídlem Písecká 1967/5, Praha 3, proti přípisům Ministerstva vnitra ze dne 25. 11. 2021 č. j. MV-192644-3/OAM-2021 a ze dne 2. 12. 2021 č. j. MV-192644-4/OAM-2021, resp. návrhu, aby Ministerstvo vnitra zahájilo řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že Ministerstvo vnitra je povinno formálně zahájit správní řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovatele na základě jeho žádosti ze dne 15. 11. 2021. Stěžovatel rovněž žádá, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření zakazující jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace do doby, než bude rozhodnuto o jeho ústavní stížnosti. Podle stěžovatele došlo nezákonným postupem Ministerstva vnitra, které na základě opakované žádosti stěžovatele nezahájilo správní řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, k zásahu do jeho práv podle , , a d (dále jen " ") a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované jako sdělení č. 208/1993 Sb.).

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. rozhodly o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, kde je trestně stíhán pro drogovou trestnou činnost páchanou v organizované skupině. Ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (usneseními

sp. zn.

a

sp. zn.

). Dne 19. 12. 2019 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím č. j. OAM513/LE-LE05-LE05-2019 ze dne 16. 12. 2020 rozhodlo, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle , , , a , o azylu (dále jen " "), neuděluje. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2021 č. j. -92 zamítl žalobu stěžovatele a Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. - 5 odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost. Ústavní soud usnesením

sp. zn.

odmítl ústavní stížnost stěžovatele v této věci pro zjevnou neopodstatněnost. Ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 19. 10. 2021 č. j. MSP-524/2019-MOT-T/59 povolila vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace podle , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ústavní soud usnesením

sp. zn.

odmítl ústavní stížnost stěžovatele v této věci pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 15. 11. 2021 podal ministerstvu opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť se obával, že by mu nuceným návratem do Ruské federace hrozil neoprávněný soudní proces a následné uložení nebo vykonání trestu odnětí svobody v rozporu s elementárními zásadami práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že v opakované žádosti uvedl nové skutečnosti, o kterých v době podání první žádosti nevěděl (zejména jeho příslušnost k sociální skupině Fondu pro boj s korupcí). Očekával, že ministerstvo posoudí přípustnost opakované žádosti a existenci nových skutečností postupem podle , a pokud by ji shledalo nepřípustnou, že řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví. Ministerstvo však žádné rozhodnutí nevydalo, pouze jej v záhlaví citovanými přípisy seznámilo se svým právním názorem, podle kterého se nejedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany s odkazem na ustanovení ; ustanovení na daný případ podle ministerstva nedopadá.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i namítaný postup ministerstva. Ústavní stížnost posoudil jako směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (než je rozhodnutí) a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y.

Ústavní soud přezkoumal napadený postup ministerstva a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Ústavní soud ověřil, že ministerstvo postupovalo při posuzování žádosti stěžovatele v souladu s ustanovením , podle kterého platí, že "[ž]ádostí o udělení mezinárodní ochrany dále není projev vůle cizince podle odstavce 1 učiněný po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání cizince (...) podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních." Pokud se ministerstvo na základě obsahu projevu vůle stěžovatele důvodně nedomnívalo, že došlo k podstatné změně okolností vztahujících se k možnému pronásledování stěžovatele nebo k hrozbě vážné újmy, a projev vůle stěžovatele nevyhodnotilo jako žádost o udělení mezinárodní ochrany, postupovalo též v souladu s ustanovením .

V uvedených ustanoveních jsou taxativně vymezeny situace, kdy popsaný projev vůle cizince za žádost o udělení mezinárodní ochrany považován není. Jde o situace, kdy se lze domnívat, že projev vůle cizince byl učiněn s cílem zůstat na území České republiky a vyhnout se bezprostředně hrozícímu vyhoštění, ať už správnímu, nebo soudnímu, když jeho žádost o mezinárodní ochranu byla již jednou posuzována, a to včetně soudního přezkumu (včetně přezkumu Ústavním soudem, viz usnesení

sp. zn.

), a nebyly shledány důvody pro udělení mezinárodní ochrany (srov. VOTOČKOVÁ, V., CHMELÍČKOVÁ, N. . Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017).

Ústavní soud konstatuje, že i v nyní posuzované věci je zjevné, že opakovaná žádost stěžovatele byla účelová s cílem vyhnout se bezprostředně hrozícímu vyhoštění. Pokud stěžovatel v opakované žádosti, jakož i v nyní podané ústavní stížnosti tvrdí, že je od roku 2015 členem Fondu pro boj s korupcí a obává se pronásledování v Ruské federaci pro zastávání politických názorů, nemůže se jednat o novou skutečnost, o které by v době podání první žádosti nevěděl. Stěžovatelem tvrzené nové skutečnosti nebyly jeho vlastním zaviněním předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Ústavní soud proto neshledal v postupu ministerstva namítaná porušení základních práv stěžovatele.

Ústavní soud závěrem dodává, že nález

sp. zn.

, na který poukazuje stěžovatel, na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká zákazu vydání osoby do cizího státu v extradičním řízení před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany této osobě. V nyní posuzované věci již bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany pravomocně ukončeno a ministryně spravedlnosti následně povolila vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Ústavní stížnosti stěžovatele proti těmto rozhodnutím vydaným v azylovém i extradičním řízení Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (srov. usnesení

sp. zn.

a

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu