Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 628/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. A. B., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2019 č. j. -556, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), že stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné. Stěžovatel je ruskými orgány stíhán pro závažný drogový delikt, spočívající, stručně řečeno, ve vytvoření a řízení organizované skupiny distribuující velké množství návykových látek. Dle názoru krajského soudu neexistuje žádná překážka stěžovatelova vydání. Stěžovatel zejména není stíhán pro politickou činnost a nehrozí mu trest smrti nebo pronásledování pro některý ze zakázaných důvodů. Pro jeho případné odsouzení a potrestání jsou splněny všechny požadavky. Ohledně zachování stěžovatelových lidských práv byly ruskou stranou poskytnuty záruky, s jejichž plněním má Česká republika a ostatní evropské státy pozitivní zkušenosti.

3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry městského soudu s tím, že obecně zjištěné nedostatky v systému zajišťování ochrany lidských práv v Ruské federaci nejsou důvodem pro stěžovatelovo nevydání. V konkrétních případech jsou naopak s poskytováním záruk zkušenosti pozitivní. Irelevantní je pak rovněž stěžovatelovo zpochybňování viny, neboť to soud v předmětném řízení nemůže řešit. Extradiční materiály jsou dostatečné a opírají se o konkrétní důkazní konstrukci (zejména výpovědi spoluobviněných). Proto vrchní soud dospěl k závěru, že v dané věci není důvod nerespektovat závazky České republiky o vydávání trestně stíhaných osob.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že v dané věci došlo k vyslovení přípustnosti jeho vydání na základě nedostatečných extradičních materiálů a za existence zákonných překážek pro takové rozhodnutí. Z předložených materiálů nebylo možno dle stěžovatele seznat, že se jakkoliv podílel na stíhaném jednání a následně získané materiály od ruských orgánů stěžovatelovu neúčast na trestné činnosti dokonce potvrdily. V takové situaci je vyslovení přípustnosti vydání v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, podle nichž musí extradiční materiály obsahovat rovněž soustavu důkazů, o něž je trestní stíhání opřeno. Žádný procesně použitelný důkaz však předložen nebyl. Soudy v dané věci však pouze bezmezně uvěřily tvrzením ruských orgánů. Naopak tvrzení stěžovatele jsou odmítána, čímž dochází k zřejmé nerovnosti účastníků řízení. Soudy pak nepřípustně nepřihlédly ani k podkladům obhajoby. I ve zprávách předložených státním zastupitelstvím se přitom uvádí, že ruské soudy jsou podřízeny orgánům veřejné moci a postrádají tedy potřebnou nezávislost. Dle stěžovatele tedy existuje reálné riziko, že záruky poskytnuté ruskou stranou nebudou dodrženy. Soudy se dále nevypořádaly s námitkami týkajícími se úrovně zdravotní péče v ruských věznicích. Na nedostatky v ruských věznicích upozornil opakovaně rovněž Evropský soud pro lidská práva, přičemž k žádné reálné nápravě v tomto směru nedošlo. Námitce dodržování standardů této judikatury (resp. jejich systematického porušování) se soudy rovněž vyhnuly. Vzhledem k tomu, že ruské orgány nesdělily, do jakého zařízení bude stěžovatel zařazen, nelze posoudit reálnou možnost dodržení jeho základních práv. Ruskou stranou předložené záruky pak stěžovatel považuje za ryze obecné, odporující tak judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již soudy dostatečně vypořádaly. První skupina námitek se opírá o tvrzení nepodloženosti trestního stíhání. V tomto směru se v řízení o přípustnosti vydání uplatní v zásadě podobný přístup, jaký je uplatňován při soudním rozhodování v přípravné fázi trestního řízení (např. rozhodování o domovních prohlídkách, zajištění finančních prostředků atd.). Soudy jsou v podstatě "pouze" garantem toho, aby vyšetřovací orgány nepostupovaly svévolně či libovolně. Zásadně však soud nepřezkoumává důvěryhodnost jednotlivých důkazů. Tomu odpovídá i odůvodnění napadených rozhodnutí. Z nich vyplývá, že stěžovatelovo stíhání se opírá mimo jiné o výpovědi jeho spoluobviněných. Přezkoumat jejich důvodnost bude úkolem příslušného soudního orgánu, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se v tomto ohledu nemělo stěžovateli dostat právo řádné obhajoby. Zároveň není známa žádná skutečnost, pro kterou by české soudy neměly věřit protokolům o předmětných výpovědích, a tedy vyslýchat snad příslušné osoby samy. V tomto směru k porušení ústavních principů nedošlo.

8. Odmítnout je pak třeba rovněž další skupinu námitek týkající se porušování lidských práv v Ruské federaci. V tomto směru soudy zvážily všechny předložené důkazy, které ústavně konformním způsobem vyhodnotily tak, že sice v obecné rovině má Ruská federace problémy s naplněním všech standardů ochrany lidských práv, avšak v případech, kde jsou ruskou stranou poskytnuty individuální záruky, jsou zkušenosti evropských zemí pozitivní. Takové odůvodnění je dle Ústavního soudu ústavně konformní, neboť odpovídá zásadě vydání každého, u nějž individuálně není prokázána hrozba porušení lidských práv. V podrobnostech lze na zevrubné odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle . Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže již nebylo třeba zabývat se zvlášť návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu