Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2991/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. A. B., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem se sídlem Praha 3, Písecká 1967/5, proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 19. 10. 2021 č. j. MPS-524/2019-MOT-T/59, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí ministryně spravedlnosti, kterým bylo podle , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") povoleno jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace.

Stěžovatel rovněž žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost uvedeného rozhodnutí ministryně spravedlnosti "do doby vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti". Ústavní soud tuto jeho žádost posoudil jako návrh na odložení vykonatelnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým zakáže jeho vydání do Ruské federace do doby, než bude rozhodnuto o jeho ústavní stížnosti.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , a y, , a 2, a d a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované jako sdělení č. 208/1993 Sb.).

Stěžovatel namítá, že ministryně spravedlnosti rozhodla o povolení jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace přesto, že ještě neskončilo řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany. Uvádí, že pro účely vydávání se za skončené považuje uvedené řízení až po skončeném soudním přezkumu, a to včetně rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích. V této souvislosti poukazuje na to, že podal ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2021 č. j. -35, jímž byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2021 č. j. -92 jako nepřijatelná. Postup ministryně spravedlnosti považuje za rozporný se závěry obsaženými ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. . Tvrdí, že řízení o jeho ústavní stížnosti tvoří překážku pro rozhodnutí o povolení vydání k trestnímu stíhání. Ústavní stížnost označuje jako mimořádný opravný prostředek, přičemž podle něj představuje nejdůležitější složku soudního přezkumu ve věcech mezinárodní ochrany, neboť Ústavní soud má pozici garanta hodnotové orientace rozhodování orgánů soudní moci.

Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí ministryně spravedlnosti není odůvodněno a neobsahuje poučení o opravných prostředcích. Toto rozhodnutí tak podle něj nesplňuje znaky rozhodnutí správního orgánu, ale spíše rozkazu, tudíž "může být až nicotné". Potřebu odůvodnit rozhodnutí o povolení vydání dovozuje z toho, že podle § 97 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ministr může (ale nemusí) vydání povolit, tedy má diskreční pravomoc. Absenci poučení o opravných prostředcích označuje za zásadní formální vadu, která je v rozporu s ustanovením .

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti tomu, že jej Ministerstvo spravedlnosti svým přípisem informovalo, že proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti o povolení jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace není možné podat rozklad, neboť na řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se nevztahuje . Ministryně spravedlnosti podle něj měla jeho opravný prostředek posoudit podle jeho obsahu, přijmout jej a rozhodnout o něm. Má za to, že trestní řád ani neupravují možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání k trestnímu stíhání. Je přesvědčen, že měl mít od počátku jasné stanovisko ministryně spravedlnosti, zda má či nemá možnost podat opravný prostředek.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že po podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hlediska běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Ústavní soud především musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že v jeho věci doposud neskončil soudní přezkum rozhodnutí o (ne)poskytnutí mezinárodní ochrany. Stěžovatele tento svůj názor odvozuje z přesvědčení, že ústavní stížnost představuje mimořádný opravný prostředek. Takový právní názor však nelze akceptovat.

Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod fyzických a právnických osob. Specifičnost ústavní stížnosti spočívá mj. v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva, které nabízí vnitrostátní právní řád (srov. ). Nejedná se tedy o řádný nebo mimořádný opravný prostředek v tradičním procesněprávním smyslu (viz FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 491-492). Ostatně i stanovisko sp. zn. , na které stěžovatel odkazuje, hovoří v souvislosti se soudním přezkumem rozhodnutí o poskytnutí mezinárodní ochrany pouze o rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti příslušnému rozhodnutí Ministerstva vnitra a o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o případné kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu (srov. bod 22 citovaného stanoviska).

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani názoru stěžovatele, že řízení o ústavní stížnosti představuje nejdůležitější složku soudního přezkumu ve věcech mezinárodní ochrany. Takový názor je v příkrém rozporu s výše zmíněným principem subsidiarity ústavní stížnosti, který platí obecně, tedy právě i v řízení ve věcech mezinárodní ochrany.

Ústavní soud shrnuje, že rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli bylo podrobeno kompletnímu přezkumu v rámci správního soudnictví, když rozhodnutí přezkoumal Městský soud v Praze na základě správní žaloby stěžovatele i Nejvyšší správní soud na základě jeho kasační stížnosti. Řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany bylo ve věci stěžovatele tedy definitivně ukončeno, přičemž podání ústavní stížnosti na tom nemohlo nic změnit. Rozhodnutí ministryně spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace z těchto důvodů nelze považovat za předčasné.

Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatele, že rozhodnutí ministryně spravedlnosti nebylo odůvodněno a neobsahovalo poučení o opravných prostředcích. Rozhodnutí ministra spravedlnosti podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních není vydáváno ve správním řízení a stěžovatelovy odkazy na ustanovení jsou tedy bezpředmětné. Ani z trestního řádu, ani ze zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nevyplývá možnost jakéhokoli subjektu napadnout rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání k trestnímu stíhání opravným prostředkem. Samotný nevyžaduje, aby ministr spravedlnosti uvedené rozhodnutí odůvodňoval, resp. aby osobu, jíž se toto rozhodnutí týká, poučoval o tom, že proti rozhodnutí o povolení vydání k trestnímu stíhání není přípustný žádný opravný prostředek. To úzce souvisí se zvláštním charakterem rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání určité osoby k trestnímu stíhání, jež navazuje na předchozí soudní rozhodnutí o přípustnosti vydání (srov. zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Rozhodování ministra o vydání osoby k trestnímu stíhání představuje politický rozměr projevu státní suverenity v extradičním řízení (srov. nález

sp. zn.

) a přezkumu lze dosáhnout výhradně cestou ústavní stížnosti. Z těchto důvodů Ústavní soud dospívá k závěru, že absence odůvodnění napadeného rozhodnutí ministryně spravedlnosti a absence poučení o nemožnosti podat proti němu opravný prostředek nemohla mít za důsledek zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod. Totéž pak platí o postupu Ministerstva spravedlnosti, které stěžovatele informovalo o tom, že proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti není možné podat rozklad.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí či vydání předběžného opatření.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu