Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1083/2025

21 Cdo 1083/2025-968

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Stanislavou Vohradskou, advokátkou se sídlem v Hostivici, Čsl. armády č. 1, o cestovní náhrady a o 11 616 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2024, č. j. -913, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024, č. j. -920, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2024, č. j. -913, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. -920, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení , pokračovat.

2. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

4. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

5. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

6. Dovolání žalovaného uvedeným požadavkům nevyhovuje. Žalovaný ve svém dovolání sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva v podobě samotných zásad, které jsou součástí spravedlivého procesu, a při jejichž aplikaci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Z obsahu dovolání však není patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se řešení takto vymezené otázky procesního práva odvolacím soudem podle jeho mínění odchyluje.

7. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry – jak vyplývá z výše uvedeného – k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

8. Způsobilé založit přípustnost dovolání nejsou ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

9. Přestože žalovaný v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva v podobě samotných zásad, které jsou součástí spravedlivého procesu, a při jejichž aplikaci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a že „v důsledku toho pak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což zakládá důvod dovolání podle “, ve skutečnosti je podstatou dovolání žalovaného jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména se zjištěními, že žalobce v případech označených odvolacím soudem překročil státní hranici České republiky a že žalovanému odevzdával výkazy o pracovních cestách) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl, resp. S „hodnotícími úvahami odvolacího soudu“, jak uvádí dovolatel).

10. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

11. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení a násl. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.

12. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu „bylo pro žalovaného překvapivé a nepředvídatelné, když na základě stejných zjištění a opakovaně deklarovaných právních závěrů dospěl nakonec k jinému rozhodnutí“, pak nebere náležitě v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. ). Tak tomu ale v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nebylo. Dovolatel navíc zcela přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve vztahu k zahraničním pracovním cestám, které jsou předmětem řízení, nezjistil skutkový stav věci úplně a správně, a že proto sám doplnil dokazování (srov. zejména odst. 21 až 30 a odst. 64 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není tedy pravdou, že by odvolací soud k jinému rozhodnutí dospěl „na základě stejných zjištění“, jak uvádí dovolatel.

13. K námitce dovolatele, že odvolacím soudem „opomenutým důkazem“ byl „přehled denních aktivit řidiče“ (tzv. tachograf), kde má být řidičem zapsán symbol země, ve které začíná a končí pracovní doba zaměstnance, pak dovolací soud uvádí, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl. d) odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ).

14. V posuzovaném případě však odvolací soud dovolatelem zmíněný důkaz „přehledem denních aktivit řidiče“ neopomenul. V odst. 21 odůvodnění svého rozsudku se s hodnocením těchto důkazů provedených soudem prvního stupně (přehledy denních aktivit žalobce) řádně vypořádal a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „z přehledů denních aktivit žalobce vskutku nevyplývají přesné údaje o pohybu vozidla žalobce a o přechodu státní hranice“. Námitka dovolatele, že „přehled denních aktivit řidiče“ byl odvolacím soudem opomenutým důkazem, je tedy neopodstatněná.

15. Vytýká-li dovolatel rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost, činí tak rovněž neopodstatněně. Rozsudek odvolacího soudu nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zčásti změněn a zčásti potvrzen, jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

16. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle odmítl.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2025

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu