Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1205/2025

21 Cdo 1205/2025-211

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně G. K., zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřkovická č. 974/5a, proti žalované Kohimex, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Pellicova č. 671/71, IČO 25871056, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9, o 364 410 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2025, č. j. -195, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. -195, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. ). I podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. větu první ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ).

3. V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024, č. j. -168, kterým bylo vyhověno žalobě na zaplacení odstupného, na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod pro rozvázání pracovního poměru podle spočívající v nadbytečnosti žalobkyně byl v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018 dán (bod 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a jednak uzavřel, že „nárok na odstupné je třeba považovat za důvodný, i kdyby nebyla otázka nadbytečnosti žalobkyně objasněna, a to z toho důvodu, že nárok na odstupné byl přímo sjednán v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018“ (bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího sodu); nelze souhlasit s dovolatelkou, že druhý z uvedených závěrů byl učiněn „jaksi“ obiter dictum (k výkladu tohoto pojmu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. , uveřejněné pod č. 101/2020 Sb. rozh. obč.).

4. Přestože každý z těchto závěrů – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila řádně jen druhý z uvedených dvou závěrů odvolacího soudu, pokud nastoluje otázku výkladu právního jednání, kterou (podle jejího názoru) odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

5. Svůj nesouhlas se závěrem, že důvod pro rozvázání pracovního poměru podle spočívající v nadbytečnosti žalobkyně byl v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 5. 2018 dán, dovolatelka založila na svém nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů (bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) o tom, že žalobkyně se stala nadbytečnou, neboť její pracovní místo bylo zrušeno (namítá-li, že „skutečnost, že zaměstnavatel rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách opravdu přijal, nebyla v řízení prokázána“, a že „naopak bylo s pravděpodobností blížící se jistotě zjištěno a tudíž prokázáno, že zaměstnavatel takové rozhodnutí ve skutečnosti nepřijal, když závěry odvolacího soudu ohledně jeho přijetí před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru s žalobkyní jsou ničím nepodloženou spekulací“). Dovolatelka tak uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , a tyto její námitky přípustnost dovolání nezakládají.

6. Dovolatelka zde pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

7. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

8. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných d (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. pod č. 231/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

9. Jestliže otázka existence důvodu pro rozvázání pracovního poměru podle nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení , nemůže potom – vzhledem ke shora uvedenému – přípustnost dovolání ve smyslu založit otázka výkladu právního jednání.

10. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že „jak soud prvního stupně, tak soud odvolací odmítl přihlédnout k výpovědi K.“, která není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle , ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. ).

11. Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla „v rozsahu výroku I“, tedy i v části uvedeného výroku, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. V této části dovolání není přípustné podle

12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu