Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2784/2024

-622

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 730/59, proti žalované EUROPE IVF International s. r. o. se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Evropská č. 859/115, IČO 08508674, zastoupené Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1207/10, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024, č. j. -581, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. listopadu 2023, č. j. -516, takto:

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Politzera, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1207/10.

Stručné odůvodnění: ( )

1. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Žalobce však svým dovoláním napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně je podává „i do všech výroků rozsudku prvoinstančního soudu“. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. ). tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení věty první ve spojení s ustanovením řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 11. 2023, č. j. -516, zastavil (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.).

2. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. -581, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Otázky uvedené v dovolání pod bodem [1] - kdo nese důkazní břemeno ve vztahu k prokazování počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty podle v řízeních o neplatnost rozvázání pracovního poměru, pod bodem [2] - „otázka vztahu péče řádného hospodáře a povinnosti výkonu odborné činnosti zaměstnavatele dle specifické legislativy (, o zdravotních službách, resp. , o specifických zdravotních službách) k počátku běhu subjektivní lhůty dle ZP“, resp. „zda je v souladu s dobrými mravy a veřejným pořádkem a ustanovením , dojde-li k odsouvání počátku běhu subjektivní lhůty nebo závisí-li počátek běhu subjektivní lhůty na postupu zaměstnavatele, resp. vedení zaměstnavatele, který není v souladu s péčí řádného hospodáře, a zda lze takový posun počátku běhu prekluzivních lhůt přičítat k tíži zaměstnanci“, pod bodem [3] - „tzv. teorie důkazní v souvislosti s přenášením důkazního břemene“, resp. zda byla žalovaná povinna prokazovat i negativní skutečnosti, „tedy mj. i to, že o podobě IMD cyklu nevěděla již v roce 2019 nebo počátkem roku 2020“, a pod bodem [4] – zda v případě odmítnutí důkazu navrženého účastníkem pro nadbytečnost lze rozhodnout v neprospěch tohoto účastníka pro neunesení důkazního břemene, přípustnost dovolání založit nemohou, protože na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí.

4. Ve vztahu k otázkám zformulovaným pod bodem [2] je nutno předně konstatovat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nezahrnují poznatek, na jehož základě by bylo možné učinit závěr, že postupem žalované došlo k porušení povinnosti péče řádného hospodáře, tím méně pak takového, v jehož důsledku by došlo k oddálení počátku běhu dané lhůty, a kdy se tak stalo. Soudy nižších stupňů proto ani neměly důvod zabývat se hypotetickou otázkou, jaké důsledky pro počátek běhu subjektivní lhůty dle by mělo případné porušení povinností řádného hospodáře ze strany žalované. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

5. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že vzhledem k tomu, že poslední IMD cykly byly provedeny v únoru 2020, je pro počátek běhu subjektivní lhůty v dané věci rozhodující, zda a kdy se žalovaná dozvěděla o IMD cyklu klientky S. S., jež po skutkové stránce popsala a vytkla žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru, neboť s ohledem na právní závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. , dvouměsíční subjektivní lhůta v případech dlouhodobého porušování pracovních povinností stejným způsobem neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní povinnosti, ledaže by se zaměstnavatel o tomto porušení dozvěděl později (viz body 13 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost tohoto závěru žalobce v dovolání nezpochybnil, natož pak způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání, tento závěr proto není otevřen dovolacímu přezkumu a dovolací soud z něho dále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. ). Dovolání tak nelze shledat přípustným pro řešení otázek pod body [1] – [4], jejichž prostřednictvím dovolatel prosazuje názor, že subjektivní lhůta podle ve vztahu k porušení povinností vymezenému pod písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru začala běžet již od podzimu 2019, příp. začátkem roku 2020, neboť žalovaná již v té době získala nebo jako řádný hospodář měla získat informace o podstatě tzv. IMD cyklu obecně (nikoliv u klientky S. S.).

6. Mimo to otázky pod body [1], [3] a [4], při jejichž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od závěrů konstantní judikatury dovolacího soudu, týkajících se důkazního břemene, nečiní dovolání přípustným také proto, že napadené rozhodnutí není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene.

7. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními a větou první ] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5, ročník 2002, pod číslem 86, a z pozdější doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. ). Taková situace však ve zde souzené věci nenastala.

8. Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadené rozhodnutí se (i přes ne zcela šťastnou formulaci v bodě 15) neopírá o závěr o neunesení důkazního břemene, neboť odvolací soud nakonec dospěl k závěru, že skutkový stav byl dostatečně prokázán (viz konstatování pod bodem 16 odůvodnění napadeného rozsudku, že odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná se o podstatě tzv. IMD cyklů dozvěděla až v polovině března 2020 na základě šetření prováděného v rámci interního auditu).

9. Pro úplnost lze vysvětlit, že uvedl-li odvolací soud pod bodem 15 odůvodnění napadeného rozsudku, že ve vztahu ke skutečnosti, kdy se žalovaná dozvěděla o podstatě a provedení IMD cyklu pacientky s iniciálami S. S., k němuž došlo v únoru 2020 (resp. Že se tak stalo dříve než z interního auditu), žalobce neunesl ani břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, je v tomto ohledu jeho rozhodnutí ve skutečnosti založeno na závěru o skutkovém stavu, který byl prokázán, s tím, že tento se žalobci nepodařilo zpochybnit, neboť neuvedl ani relevantní skutková tvrzení. Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „[r]ozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením ] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena“ (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. , či ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. ). Ostatně samotný obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 27. 9. 2023 svědčí o tom, že žalobce byl poučen a vyzván v prvé řadě k tomu, aby „doplnil svá tvrzení, kdy se žalovaná dozvěděla o provedení IMD cyklu u klientky S.S.“, stejně jako tvrzení ohledně skutečnosti, „kdy se žalovaná dozvěděla o podstatě IMD cyklu klientky S.S.“

10. Zdůrazňuje-li dovolatel pod bodem [4] dovolání „neprovedení důkazů“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. ). K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995), anebo jestliže se týká skutečnosti, která již byla prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. ). Kromě toho tedy, že nebyly obecně splněny podmínky k tomu, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám řízení, neboť dovolání není přípustné, nelze přehlížet, že odvolací soud se s důvody, pro které neprovedl navrhované důkazy, srozumitelně a zákonným způsobem vypořádal (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

11. Pod bodem [6] – „Nutnost porušení právní povinnosti zaměstnance“, dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, podle níž je pro platné rozvázání pracovního poměru pro porušení právních povinností nezbytné, aby existovala povinnost toho konkrétního zaměstnance, která byla porušena, a aby se z jeho strany jednalo o porušení zaviněné. V tom mu však přisvědčit nelze, neboť odvolací soud ve vztahu k jednání vytýkanému pod písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru dovodil jak porušení povinnosti ze strany žalobce, tak jeho zavinění (ve formě úmyslu viz níže). Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud shledal porušení povinnosti tam, kde žádná právní povinnost porušena nebyla ani být nemohla, neboť samotným prováděním IMD cyklů k porušování právních povinností zaměstnance nedocházelo, správnost tohoto závěru zpochybňuje cestou prosté polemiky, aniž by v tomto ohledu řádně formuloval právní otázku, kterou odvolací soud řešil, a vymezil k ní některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

12. Pro úplnost lze podotknout, že argumentace pod bodem [6] obsahu dovolání se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, neboť ten porušení právní povinnosti vytýkané žalobci pod písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru nespatřuje v samotném provádění IMD cyklů, nýbrž v tom, že pacientkám (klientkám) nebyly poskytnuty pravdivé informace o jejich individuálním léčebném postupu (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). S právním posouzením odvolacího soudu nekonvenuje ani námitka, že napadené rozhodnutí se nevypořádává s rozsahem informovaného souhlasu, neboť ten podle mínění dovolatele nemá a nemůže obsahovat některé mezikroky apod. Dovolatel zjevně přehlédl, že porušení povinností žalobce podle posouzení odvolacího soudu nespočívalo v tom, že by pacientkám byly poskytovány neúplné informace, nýbrž v tom, že poskytnuté informace nebyly pravdivé.

13. Závěr o přípustnosti dovolání neopodstatňuje ani argumentace pod bodem [8] – „Zavinění zaměstnance“, kde dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž je nezbytným předpokladem pro přičitatelnost porušení právních povinností zaměstnanci jeho zavinění, „zavinění buď prakticky vůbec nezkoumá, pouze konstatuje, případně dokonce dochází k závěrům o konkrétní formě zavinění, aniž by tyto byly jakkoliv podloženy“. Ani v tom mu ve vztahu k vytýkanému porušení povinnosti dle písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru nelze přisvědčit, neboť odvolací soud pod bodem 17 odůvodnění napadeného rozsudku výslovně dovodil zavinění ve formě úmyslu, a to s odůvodněním, že žalobce věděl a souhlasil s tím, aby klientkám nebyly podávány pravdivé informace o skutečném průběhu procesu jejich umělého oplodnění a nebyly záměrně informovány o provedení kryoembryotransferu namísto domluveného embryotransferu, který byl v rozporu s informovaným souhlasem proveden bez jejich písemné žádosti (poskytování takových informací pacientkám přitom žalobce sám potvrdil, když podle jeho vyjádření takto bylo postupováno proto, aby nedošlo k psychickému rozrušení pacientek). Pokud dovolatel v navazující argumentaci polemizuje s tímto závěrem odvolacího soudu o existenci a formě zavinění, pak i zde platí, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují.

14. Závěr o přípustnosti dovolání nejsou způsobilé přivodit ani otázky pod bodem [5] – „Počátek běhu objektivní prekluzivní lhůty dle ust. § 58 odst. 1 ZP“, konkrétně „jaký je vztah mezi porušením povinnosti a jejím následkem ve vztahu k objektivní lhůtě zejména v případě genetického testování, které je předpokládáno pouze jednou, neboť výsledek je neměnný“, pod bodem [7] – „Přičitatelnost porušení právní povinnosti statutárního zástupce zaměstnanci“, konkrétně „zda může a v jakém rozsahu být přičítána k tíži povinnost jednatele k právnímu jednání (uzavření smlouvy) zaměstnanci a zda a v jakém rozsahu se tak může jednat o porušení právní povinnosti zaměstnance“, pod bodem [8] – „Zavinění zaměstnance“ ve vztahu k vyšetřování dárců na mutace genu hluchoty, pod bodem [9] – „Směšování objektivní odpovědnosti zaměstnavatele a subjektivní odpovědnosti zaměstnance, posuzování odpovědnosti a zavinění v případě více odpovědných osob“, konkrétně zda lze přesouvat objektivní odpovědnost zaměstnavatele na zaměstnance při provozu činnosti tkáňového zařízení a zda lze přičítat zavinění za porušení právních povinností konkrétnímu zaměstnanci bez posouzení dělby činností společně odpovědných osob a jejich pracovních náplní i v souvislosti s jejich odborností, a pod bodem [10], zda lze přičítat zaměstnanci jako porušení jeho právních povinností souvisejících s jeho pracovní činností výkladovou nejasnost doporučení a stanovisek odborných spolků a institucí v případě, že se váží k výkonu činnosti zaměstnavatele. Všechny tyto otázky se týkají jednání vytýkaného žalobci pod písm. C okamžitého zrušení pracovního poměru (nezajištění testování dárců na přítomnost hereditární sluchové poruchy).

15. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.). I podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení

16. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí učinil mimo jiné závěr, že již s ohledem na naplnění důvodu uvedeného pod písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru a na jeho intenzitu je okamžité zrušení pracovního poměru z 28. 4. 2020 platným právním jednáním (viz bod 18 odůvodnění napadeného rozsudku). Za stavu, kdy se dovolateli nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu tento závěr, nemohou ve světle shora citované judikatury založit přípustnost dovolání otázky směřující proti právnímu posouzení platnosti téhož okamžitého zrušení pracovního poměru z důvodů uvedených v něm pod písm. C, neboť jejich odlišné vyřešení by se nemohlo ve výsledku sporu nijak projevit.

17. Směřuje-li dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž tento potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, je vadné, neboť neobsahuje dovolací důvod ani vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ( ).

18. V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2025

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu