Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 701/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, sídlem v Plzni, Palackého nám. 740/28, zastoupeného Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -137 ze dne 29. 11. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. -90 ze dne 4. 11. 2021 Obvodní soud pro Prahu 9 zastavil exekuci vedenou stěžovatelem k vymožení peněžitého plnění na základě rozhodčího nálezu Mgr. Jana Fišera č. j. 103 Rozh 1753/2016-7 ze dne 16. 5. 2016. Exekuční soud dále uložil oprávněné, aby zaplatila povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 45 969,50 Kč (výrok II.) a aby stěžovateli uhradila náklady exekuce ve výši 112 019 Kč (výrok III.). K odvolání oprávněné Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí exekučního soudu ve výroku o zastavení exekuce jako věcně správné potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky je změnil tak, že výše těchto nákladů činí 27 551,70 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů exekuce tak, že jejich výše činí 6 655 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byly oba nákladové výroky prvostupňového usnesení exekučního soudu rovněž jako věcně správné potvrzeny.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že odvolací soud při výpočtu odměny stěžovatele opomenul kogentní ustanovení § 11 odst. 3 exekutorského tarifu, podle kterého má být příslušná odměna v případě zastavení exekuce vypočtena z výše dosud vymožené části pohledávky, a to dle § 6 téže vyhlášky. Chybným postupem tak městský soud stěžovateli přiznal výrazně nižší odměnu, než která mu náleží. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud podotýká, že problematikou použití § 11 odst. 3 exekutorského tarifu se již ve své rozhodovací praxi zabýval na základě takřka identických ústavních stížností podaných stěžovatelem ve skutkově a právně obdobných věcech (viz usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

aj.). Jedná se o případy, kdy dochází k zastavení exekuce proto, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem pro vážné nedostatky (rozvedené v bodech 9 až 16 napadeného usnesení odvolacího soudu, na něž lze pro stručnost odkázat). Za těchto okolností však nelze uvažovat o soudním exekutorem v mezidobí získaném (vydobytém) plnění jako o vymoženém plnění ve smyslu vzpomínaného ustanovení § 11 odst. 3 exekutorského tarifu. Jedná se totiž o plnění, které v prvé řadě vůbec nemělo být vymoženo, a nepředstavuje tak základ pro výpočet výše náhrady nákladů exekuce. Ustanovení § 11 odst. 3 exekutorského tarifu tedy není možné na tuto situaci aplikovat. Stěžovatel si přitom mohl a současně i měl být vědom toho, že předmětná exekuce neměla být nařízena, přičemž v tomto ohledu patřičné kroky neučinil. V podrobnostech lze na odůvodnění shora uvedených usnesení Ústavního soudu, jež jsou stěžovateli ostatně známa, bez dalšího zcela odkázat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu