Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1017/2025

28 Cdo 1017/2025-221

USNESENÍ

hlavního města Praha

1) J. M.

a

2) T. M.

, oběma zastoupeným Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 46/116, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. -186, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaní jsou

povinni

rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10.

Odůvodnění ( ):

1. Rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. -186, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) ze dne 14. 12. 2023, č. j. -144, jímž bylo určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem (v uvedeném rozsahu) blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“ nebo jen „pozemky“) a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); k tomu odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podali dovolání žalovaní (dovolatelé), jehož přípustnost opírají o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), požadujíce, aby dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak; co do důvodu ohlašují, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Navrhují zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho odmítnutí.

4. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

5. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání není přípustné, jelikož pro rozhodnutí určující právní otázky již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani od judikatury Ústavního soudu) neodchýlil a není žádného důvodu k jinému posouzení nastolených otázek.

7. V souzené věci vychází odvolací soud ze zjištění, že v tzv. rozhodné době se stát ujal držby předmětných pozemků za okolností umožňujících pozdější uplatnění restitučního nároku podle restitučních předpisů, ačkoliv v evidenci (později katastru) nemovitostí zůstali zapsáni původní vlastníci (spoluvlastníci). S pozemky před 1. 1. 1990 stát fakticky nakládal a zastavěl je pozemní komunikací „Jižní spojka“, s níž tvoří i nezastavěné části pozemků funkční celek. Podle odvolacím soudem učiněného závěru proto i žalovaní (resp. žalovaný 1/ a předchůdce žalovaného 2/ J. M. st.) své vlastnické právo ztratili, obnovit je bylo možné právě jen cestou restitučních předpisů (o což také žalovaní původně usilovali) a neobstojí jejich obrana o zachování (či nabytí) vlastnictví podle obecných předpisů jen s akcentem na stav zapsaný v katastru nemovitostí. Na žalobce – pokračuje odvolací soud – pak předmětné pozemky přešly z vlastnictví státu ex lege podle

8. Odvolacím soudem učiněné právní konkluze zcela konvenují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž „ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecných předpisů“ (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. ). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. ). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že dotčený majetek přešel podle do vlastnictví obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ). Právní závěr o nemožnosti prosazení vlastnictví podle obecných předpisů v konkurenci s restitučními předpisy platí i v případě, kdy je to žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. ).

9. Mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivě řadí restituční předpisy (srov. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo , o mimosoudních rehabilitacích) i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva; postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. ).

10. Soudní praxe současně judikuje, že závěr o uplatnitelnosti nároku toliko podle restitučních předpisů nelze aplikovat mechanicky a formalisticky a že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, jestliže k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. ). O zpochybnění vlastnického práva pak jde kupř. i tehdy, kdy restituent „daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí“ (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. ).

11. Ani s naposled odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu odvolacím soudem učiněné posouzení v kolizi není a odvolacím soudem přijatý závěr není nepřiměřený, reflektuje-li zjištění, že dovolatelé (resp. žalovaný 1/ a předchůdce žalovaného 2/) předmětné pozemky, s nimiž je spojoval toliko stav evidenční, nedrželi (neobhospodařovali je, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládali), naopak jako vlastník těchto pozemků se choval stát (později žalobce), jenž je zastavěl pozemní komunikací (s níž další pozemky tvoří funkční celek). Ostatně, ze shromážděných skutečností se současně podává, že nárok coby restituční, byť by tak činili toliko ve vztahu k pozemkům – jejich částem – bezprostředně nezastavěným, žalovaní (resp. žalovaný 1/ spolu s předchůdcem žalovaného 2/ a dalšími osobami) také původně uplatnili u soudu (v režimu ) a po postoupení věci pozemkovému úřadu (k projednání věci dle ) svůj návrh vzali zpět. Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny (a kdy i pozemky přímo nezastavěné tvoří se stavbou pozemní komunikace funkční celek) by navíc bylo obcházením těch ustanovení zákona ( , ), podle nichž zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a přísluší ji za něj náhrada (srov. ; ).

12. Z výše uvedeného – ve světle zjištěných okolností o uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů – současně vyplývá, že přípustnost dovolání nezakládá akcent dovolatelů na stav zapsaný v evidenci (později katastru) nemovitostí. Soudy zjištěné okolnosti [skutkovými zjištěními odvolacího soudu je dovolací soud, jehož kognice je omezena toliko na otázky právního posouzení (srov. věta první ) vázán a jejich přezkum v dovolacím řízení mu nepřísluší] nepotvrzují ani námitky dovolatelů, že „byli utvrzováni i samotným žalobcem v tom, že jsou právoplatnými vlastníky podílu“ (pozemků).

13. Přitakat nelze ani námitce dovolatelů, že „byli zbaveni svého vlastnického práva k podílu zcela bez náhrady a bez možnosti náhrady“, je-li i z výše uvedeného zřejmé, že nebyli vyloučeni z uplatnění nároku již podle restitučních předpisů (a kdy i v případě, že nárok nebylo lze uspokojit vydáním původních pozemků pro jejich zastavěnost, přísluší oprávněným osobám kompenzace, ať již vydáním náhradních pozemků či poskytnutím finanční náhrady).

14. K námitce, že soudy v důvodech svého rozhodnutí exaktně neurčily, „kdy a na základě jakého právního předpisu byli žalovaní zbaveni vlastnického práva k podílu“, lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu včetně již shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb., podle něhož „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“ (I z takto uvedeného tedy vyplývá, že žalovaní, případně jejich předchůdci coby vlastníci nemovitostí své vlastnické právo k pozemkům v rozhodné době ztratili a že jeho obnovení mohli docílit toliko s vyžitím restitučního zákonodárství, byla-li by naturální restituce možná; jinak měli právo na náhradu).

15. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „jakým způsobem je možné vydat minoritní spoluvlastnický podíl – ideální díl“. V nyní posuzované věci není předmětem řízení „vydání“ (toliko) spoluvlastnického podílu žalobci, nýbrž – ve vazbě na žalobcem vymezený předmět – deklarování vlastnického práva žalobce i k takto určeným podílům (cestou určovací žaloby dle ), k nimž je – v rozporu se skutečným stavem – dosud zapsáno právo ve prospěch žalovaných [v situaci, kdy se žalobce – jak vidno shora – stal vlastníkem (celých) předmětných pozemků jejich přechodem z vlastnictví státu podle ].

16. Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci nekoliduje ani s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, včetně dovolateli odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , jímž Ústavní soud – i s ohledem na jím současně akcentovaný účel restitučních předpisů – považoval v tam uvedené věci i s ohledem na další zjištěné okolnosti za formalistické a nespravedlivé rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání restitučního nároku z důvodu jeho promlčení. O takovou situaci (či případ skutkově a právně srovnatelný s věcí řešenou Ústavním soudem v odkazovaném rozhodnutí) v přítomně věci nejde.

17. Lze také připomenout, že odvolacím soudem učiněné závěry konvenují i rozhodovací praxi odvolacího soudu, již dříve aprobované i soudem dovolacím, v dalších skutkově a právně obdobných věcech (viz i odvolacím soudem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. , a ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. ). V odkazovaných rozhodnutích se dovolací soud vyslovil i k možnosti nabytí vlastnického práva vydržením (srov. zejm. unesení sp. zn. ), připomínaje, že zápis ve veřejných knihách představuje toliko tzv. knihovní držbu, jež není skutečnou držbou a nepožívá ochrany a nemůže vést k vydržení, a že v případech, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ).

18. Ani v této věci – za nezměněných poměrů – Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení dosavadní judikatury (shrnuté i ve shora odkazovaných rozhodnutích), jež byla coby ústavně konformní aprobována i rozhodovací praxí Ústavního soudu, k čemuž pak neskýtá prostor ani uplatněná argumentace dovolatelů (shora vypořádaná).

19. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (ve světle hledisek uvedených v , z nichž žádné naplněno není, neboť dovoláním vytčené otázky odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).

20. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i v části výroku o nákladech řízení, a proti výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením

21. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání jako nepřípustné odmítl (243c odst. 1 a 2 ).

22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, ve spojení s a ; dovolání žalovaných bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalobce patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 5 620 Kč [ , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 450 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 1 274,70 Kč. Náklady vynaložené žalobcem na zastupování advokátem v přítomném sporu, včetně řízení o podaném dovolání, lze považovat za účelně vynaložené, a to i se zřetelem na skutkovou a právní složitost projednávané věci, která nepatří k běžné agendě žalobce (u něhož, coby hlavního města, stejně tak jako u statutárních měst) lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , reflektované i rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 7. 2025

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu