Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1391/2025

24 Cdo 1391/2025-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. G. G., zastoupeného Mgr. Eliškou Barthélemy, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32, proti žalované V. G., zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, ul. 28. října č. 184, o zrušení výživného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2025 č.j. -157, takto:

I. Dovolání žalované seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.3.2025 č.j. -157, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě stanovené soudem, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že ve výzvě k zaplacení soudního poplatku za odvolání byla žalovaná „dostatečným způsobem poučena tak, jak předpokládá zákon o soudních poplatcích“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně Ústavního soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

2. K otázce, zda podle , o soudních poplatcích (ve znění novely provedené s účinností od 30.9.2017), je nezbytnou (obligatorní) náležitostí výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolání také poučení poplatníka o tom, že „k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží“, se dovolací soud již v minulosti vyjádřil a zaujal stanovisko, že pro tento typ výzvy (na zaplacení soudního poplatku za řízení podle ustanovení zákona o soudních poplatcích) stanovuje obsah poučovací povinnosti soudu ustanovení zákona o soudních poplatcích, a že tedy poučením o následcích nezaplacení soudního poplatku za odvolání je ve smyslu tohoto ustanovení „poučení o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.9.2020 sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2019 sen. zn. , uveřejněné pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2020 sp. zn. ). Jiné (další) poučení zákon nepředjímá a nelze jej dovodit ani z dovolatelkou citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích, neboť – jak správně konstatoval rovněž odvolací soud – toto ustanovení se nevztahuje na soudní poplatky za řízení, nýbrž se týká poplatků za provedení úkonu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu 19.12.2018 sen. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2019 sp. zn. ).

3. K totožným právním závěrům dospěla v minulosti rovněž rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž „textace ustanovení § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích požaduje toliko, aby soud, který soudní poplatek vyměřuje, ve výzvě k jeho zaplacení poučil adresáta této výzvy, že řízení zastaví, nebude-li soudní poplatek ve lhůtě k tomu stanovené zaplacen“, a že rozsáhlejší poučení „není textem zákona o soudních poplatcích předepsáno a ani z něho nevyplývá, což platí v plné míře i pro poučení, že k pozdějšímu zaplacení soudního poplatku se nepřihlíží“. Ani pokud jde o názor Nejvyššího soudu o tom, že ustanovení § 9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích upravuje poučovací povinnost toliko ve vztahu k poplatkům za úkony, nikoliv u poplatků za řízení, Ústavní soud „neshledal, že by Nejvyšší soud při výkladu podústavního práva vybočil z ústavních mezí“ (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.6.2019 sp. zn. , ze dne 2.4.2019 sp. zn. a ze dne 14.6.2019 sp. zn. ).

4. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu jím naznačený nápomocnější přístup k nezastoupeným účastníkům, u nichž – jak odvolací soud uvedl – „soud s výzvou nezřídka též spojuje poučení o nemožnosti zaplatit soudní poplatek po stanovené době“, zatímco „u účastníka zastoupeného advokátem se znalost procesních předpisů předpokládá“, potom přehlíží, že – jak ostatně akcentoval i Ústavní soud v již zmíněném usnesení ze dne 11.6.2019 sp. zn. „soudům v občanskoprávním řízení nic nebrání nad rámec zákona poskytovat účastníkům řízení informaci o tom, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží, ovšem nelze z toho dovozovat, že poskytnutí tohoto poučení by bylo povinností soudů“. Jedná se tedy toliko o benevolenci soudů ve vztahu k nezastoupeným účastníkům, nikoli o obligatorní zákonný požadavek.

5. V této souvislosti dovolací soud rovněž považuje za vhodné připomenut, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby (odvolání). Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. např. usnesení ze dne 20.6.2018 sp. zn. , ze dne 26.6.2018 sp. zn. , ze dne 9.2.2021 sp. zn. nebo ze dne 12.11.2019 sp. zn. )). Poplatník v takovém případě nepostupuje v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým) a sám si tak způsobí výše popsané následky, přičemž i pro Ústavní soud bývá taková situace „o to více zarážející, je-li poplatník zastoupen právním profesionálem“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.11.2019 sp. zn. nebo ze dne 14.6.2019 sp. zn. ).

6. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované, aniž se mohl dále věcí zabývat, podle ustanovení odmítl.

7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 6. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu