Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 578/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Martina Běhala a Martiny Běhalové, zastoupených JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem Údolní 61, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 č. j. -75, usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2020 č. j. -55 a proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 7. 2020 č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním, na porušení d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhají zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení o návrhu na zastavení exekuce podle

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení ve věci oprávněné PERFEKT INVEST, a. s. proti povinným: 1. LIMA REAL DEVELOPMENT, s. r. o., 2. Martin Běhal, 3. BYTY V OLOMOUCI s. r. o., za účasti manželky povinného č. 2 Martiny Běhalové pro pohledávku ve výši 5 160 000 Kč, smluvní pokuty a o návrhu povinné č. 1 a obou stěžovatelů, Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") zamítl návrh na zastavení exekuce. Okresní soud zjistil existenci řádného a vykonatelného exekučního titulu - notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 27. 8. 2019, jehož obsahem je uznání dluhu z titulu úvěrové smlouvy ze dne 16. 8. 2019 č. 108219, předmětné smlouvy o úvěru, uzavřené mezi oprávněnou a povinným č. 1, s přistoupivšími dlužníky v pozici smluvních ručitelů, a to povinnými č. 2 a č. 3. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru není absolutně neplatná, stejně jako notářský zápis, jak namítali povinný č. 1 a stěžovatelé a nemá povahu spotřebitelské smlouvy, neboť byla uzavřena mezi právnickými osobami (podnikateli). K námitce stěžovatelky, že neodpovídá za vzniklý dluh, okresní soud uzavřel, že předmětný dluh vznikl za trvání manželství stěžovatelů, které trvá i nadále a společné jmění v jeho průběhu nebylo nijak modifikováno. Za této situace lze k vymožení dluhu přistoupit vydáním exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, přičemž námitku, že předmětný závazek převzal stěžovatel bez jejího souhlasu a nepředstavuje obstarání běžných potřeb rodiny, shledal soud jako irelevantní.

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud dovolání povinného č. 1 a stěžovatelů odmítl podle , neboť dospěl k závěru, že není přípustné ( ). Dovolací soud v souvislosti s námitkou stěžovatelky o absenci jejího souhlasu poukázal na znění obč. zák. a konstatoval, že na řešení této otázky usnesení odvolacího soudu ve smyslu nezávisí. Další část dovolání označil ve vztahu k řešení údajně sporných otázek za "nedostatečně specifikovanou", což je v rozporu s požadavkem řádného vymezení přípustnosti dovolání.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují neobjektivním posouzením jimi předložených důkazů a z toho vyplývajícím nesprávným skutkovým zjištěním, které nejen nemá oporu ve spise, ale je s ním v přímém rozporu, což vedlo i k nesprávně vyvozeným právním závěrům.

Podle názoru stěžovatelů napadená rozhodnutí závisí na řešení otázky, "zda skutečnost, že věřitel i při vědomí toho, že je stěžovatel v pozici ručitele ženatý, uzavře s ním a společnostmi, které ovládá úvěrovou smlouvu a ručitelský závazek, bez udělení souhlasu manželky povinného s takovým jednáním, (ne)vede k neplatnosti právního jednání vzhledem ke znění v době rozhodné". Stěžovatelé tvrdí, že ve svých podáních namítali neplatnost smlouvy o úvěru, přičemž stěžovatelka vyjádřila věřiteli svůj nesouhlas s dluhem manžela a oba bez zjevné reakce soudů nesouhlasili s požadavkem na úhradu smluvní pokuty zejména z toho důvodu, že stěžovatel již podstatnou část jistiny uhradil. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v souvislosti s námitkou o posouzení úvěrové smlouvy jako spotřebitelské je nutné vzít v úvahu celý závazkový vztah a tím pak poměřovat požadavek dodržení dobrých mravů.

K porušení práva na spravedlivý proces v předmětné věci mělo dojít tím, že stěžovatelé nebyli soudy řádně poučeni o jejich procesních právech a povinnostech, což údajně v konečném důsledku vedlo k odepření spravedlnosti, porušení zákazu libovůle a práva na odůvodnění, porušení zásady vyloučení překvapivých rozhodnutí a požadavku na hodnocení důkazů, resp. vyloučení extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu ostatních soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování civilních soudů. Jeho úkol spočívá "jen" v přezkoumávání ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Při tom je nutné vycházet z principu, že vedení řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, přísluší obecným soudům. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je soudní rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Z argumentace stěžovatelů vyplývá, že zčásti jen opakují svá tvrzení, předestřená k posouzení již v rámci podaného (nepřípustného) dovolání. K otázce, zda uzavření úvěrové smlouvy a ručitelského závazku s ním spojeného bez souhlasu manžela ručitele činí takové jednání neplatným, se jasně a srozumitelně vyjádřil (nejen) dovolací soud v napadeném usnesení, když poukázal na obsah ust. § 731 obč. zák. Toto ustanovení v souvislosti s ochranou třetích osob výslovně upravuje možnost věřitele se při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění. Obdobně ostatně v odůvodnění svého usnesení argumentoval již okresní soud, když konstatoval, že s ohledem na okolnosti předmětné věci není tato námitka stěžovatelky relevantní, pokud by se tak nestalo za podmínek uvedených v ust. § 732 obč. zák. Splnění těchto podmínek však v řízení zjištěno nebylo. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že vůči věřiteli projevila nesouhlas se vzniklým dluhem, uvádí tak jen velmi obecně jeden z důvodů vymezených v § 732 obč. zák. (druhý důvod, že tak učinila bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděla, však stěžovatelka již nenamítá). Jak ale zdůraznil dovolací soud, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu, jak se mylně domnívají stěžovatelé, nezávisí, neboť jde o problematiku jednoznačně upravenou výše citovaným § 731 obč. zák.

Další část námitek stěžovatelů se vztahuje k tvrzení o porušení y, resp. Úmluvy. Ústavní soud konstatuje, že jde o námitky natolik obecné, že jejich dosah lze prakticky vztáhnout na celé řízení před civilními soudy, aniž by z nich však bylo zřejmé, který z výše vymezených principů soudního řízení byl porušen konkrétním pochybením, o jaké pochybení či nesprávný postup ze strany soudů mělo jít a v jaké fázi řízení k němu (údajně) mělo dojít. Jestliže Ústavní soud ustáleně judikuje, že není "superrevizní" instancí v systému obecných soudů, mj. to znamená, že úspěšnost návrhu také závisí na tom, jak pregnantně stěžovatel v ústavní stížnosti vymezí předmět vhodný k ústavněprávnímu přezkumu, resp. jakou relevanci (zacílení) ponese jejich ústavněprávní argumentace. Pokud tak neučiní, jako je tomu v této části námitek stěžovatelů, není povinností Ústavního soudu za stěžovatele argumenty "domýšlet", či je za ně dokonce formulovat.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že pokud se týká nesouhlasu stěžovatelů s hodnocením důkazů a následným vyvozeným skutkovým stavem předmětné věci, Ústavní soud připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález

sp. zn.

). Z hlediska možného porušení ústavnosti lze za relevantní považovat až extrémní rozpor mezi provedenými konkrétními důkazy a skutkovými závěry učiněnými na jejich základě (srov. nálezy

sp. zn.

,

). Taková vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby. O takové pochybení se však, i s ohledem na absenci nezbytné a odpovídající argumentace stěžovatelů, nejedná.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu