Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
119179.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 188/22
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Věry Kontríkové, zastoupené Mgr. Janou Grohmannovou, advokátkou, sídlem Na Ročkově 310/18, Praha - Kolovraty, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 5 Co 1024/2021 -219 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. června 2021 č. j. 6 C 116/2020 -209, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Stanislava Soukupa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky ve výši 8 880 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazení jí fakturovaných účetních služeb.
3. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 6. 2021 č. j. 6 C 116/2020 -209 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť vedlejší účastník řízení dlužnou částku uhradil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení okresní soud sice vyšel z § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), když žaloba byla stěžovatelkou vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka řízení, nicméně ve věci spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 11. 2021 č. j. 5 Co 1024/2021 -219 změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 6 000 Kč. Krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu o úplném nepřiznání náhrady nákladů řízení. Nepřijal především jeho argumentaci, že vedlejší účastník řízení se dozvěděl o specifikaci každé jednotlivé žalobou požadované položky až v průběhu soudního řízení. Za daného stavu tudíž aplikoval § 150 o. s. ř. o. s. ř. jen v omezené míře. Další důvod pro snížení náhrady nákladů spatřoval v použití zásady přiměřenosti, neboť náklady požadované na právní zastoupení považoval ve vztahu k žalované částce za nepřiměřeně vysoké. Zdůraznil, že stěžovatelka měla svá skutková tvrzení řádně a úplně vymezit již v žalobě nebo nejpozději v první reakci na vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Nic na tom pak nezměnilo ani to, že další podání činila k výzvám soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Je si přitom vědoma bagatelního charakteru věci, nicméně v postupu obecných soudů spatřuje zásah do jejích práv, neboť judikatura není v bagatelních věcech totožná a soudy vyšších stupňů nemohou zajistit její sjednocování. Vyslovuje přesvědčení, že § 150 o. s. ř. o. s. ř. nelze aplikovat jen v "omezené míře" a nelze ani použít zásadu přiměřenosti. Krajskému soudu vytýká, že částečnou aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. neodůvodnil a neoznačil ani žádnou okolnost hodnou zvláštního zřetele, pročež jeho rozhodnutí vykazuje prvky libovůle a nahodilosti. Navíc nedal stěžovatelce příležitost vyjádřit se k možnému použití § 150 o. s. ř. o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutím o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je stěžovatelka vědoma, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005
sp. zn. I. ÚS 457/05
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002
sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003
sp. zn. I. ÚS 30/02
nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006
sp. zn. III. ÚS 255/05
]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
10. V dané věci pak šlo o rozhodnutí podle § 150 o. s. ř. o. s. ř. , pro něž ovšem platí výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení ještě více. Zmírňovací právo obsažené v § 150 o. s. ř. o. s. ř. přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není současně žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001
sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145)]. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostatečně jasně a srozumitelně vyložily, proč je třeba v nyní posuzované věci použít § 150 o. s. ř. o. s. ř.
11. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, o něž v řízení jde, se pohybují na hranici bagatelnosti (stěžovatelka vyčíslila náklady řízení částkou 26 415 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 6 000 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002
sp. zn. IV. ÚS 695/01
, ze dne 30. 8. 2001
sp. zn. IV. ÚS 248/01
nebo ze dne 4. 4. 2007
sp. zn. III. ÚS 748/07
aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014
sp. zn. II. ÚS 3878/13
).
12. Namítala-li stěžovatelka, že jí nebyla dána příležitost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. o. s. ř. , pak nelze přehlédnout, že to byl již okresní soud, který toto ustanovení použil a krajský soud reagoval právě na odvolání stěžovatelky, v němž svůj nesouhlas s jeho aplikací vyjádřila. V tomto směru nelze spatřovat jakékoliv pochybení krajského soudu.
13. Jde-li o námitku, že soudy neměly aplikovat zásadu přiměřenosti (myšleno ve vztahu mezi žalobním návrhem a požadovanými náklady řízení), pak lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767). Ústavní soud v něm vymezil obecná kritéria, která by měla být obecnými soudy v těchto případech při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení zohledněna. Z tohoto nálezu se podává, že "[O]becné soudy by tak měly určit výši odměny za zastupování advokátem s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů." K těmto právním závěrům se Ústavní soud následně ve své judikatuře opakovaně přihlásil [viz např. nález ze dne 25. 7. 2012
sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61), nález ze dne 18. 12. 2013
sp. zn. IV. ÚS 3678/12
nebo usnesení ze dne 7. 5. 2013
sp. zn. II. ÚS 2979/12
, či ze dne 16. 10. 2014
sp. zn. I. ÚS 2747/13
].
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu