Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2559/2024

23 Cdo 2559/2024-128

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně V. W., zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalovanému P. P., o zaplacení částky 137.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2024, č. j. -103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 4. 4. 2024, č. j. -96, zastavil dovolací řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda při omylu žalobkyně o lhůtě k zaplacení soudního poplatku za dovolání lze odvolání, ve kterém je zdůvodněno včasné nezaplacení soudního poplatku, chápat jako žádost o prominutí zmeškání lhůty, tedy zda omyl žalobkyně je omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty ve smyslu Dovozuje přitom, že otázkou „omylu vyvolaného třetí osobou u účastníka řízení ke splnění povinnosti k úhradě soudního poplatku“ se dovolací soud dosud nezabýval. Dle dovolatelky měl odvolací soud prominout žalobkyni zmeškání lhůty pro úhradu soudního poplatku v situaci, kdy se dozvěděl o skutečném důvodu pro jeho pozdní úhradu, tj. že žalobkyně byla právním zástupcem informována o tom, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku byla stanovena do 29. 3. 2024, přičemž správné datum bylo 19. 3. 2024. Tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. V ustanovení se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka (podle jeho obsahu) bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. , či ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vyložil (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. ), že podle , o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti ), má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srov. a zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. , 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. ) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.

Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle a 2 zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou podle procesní povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. , bod 32, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. ). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu ( věta druhá, a 2 zákona o soudních poplatcích), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle zákona o soudních poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sen. zn. ).

Prominutí zmeškání lhůty s účinky podle přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci žalobkyně své odvolání odůvodnila tím, že se při placení soudního poplatku zcela řídila (nesprávným) doporučením svého zástupce o lhůtě pro zaplacení soudního poplatku, důvodem podaného odvolání je tak skutečnost, že zástupce žalobkyně učinil chybu v psaní, a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně by tedy mělo být zrušeno.

Odvolací soud poukázal na to, že lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou procesní povahy podle Uvedl, že žalobkyně svoji poplatkovou povinnost při podání dovolání nesplnila, a soud prvního stupně ji tak vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení zaplatila na určený účet soudu soudní poplatek za dovolání. Usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 4. 3. 2024. Patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku tak uplynula dne 19. 3. 2024. Soudní poplatek byl však zaplacen na účet soudu až 20. 3. 2024. Odvolací soud tedy uzavřel, že podle věta třetí zákona o soudních poplatcích k soudnímu poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty nelze přihlížet. Nadto pak odvolací soud dodal, že žalobkyní nebyla před uplynutím stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku podána žádost o prodloužení lhůty k jeho zaplacení dle věty druhé , ani nebyly žalobkyní sděleny okolnosti ve smyslu zákona o soudních poplatcích.

Odvolací soud hodnotil procesní úkon žalobkyně (odvolání) v intencích ustanovení a nikterak se neodchýlil od závěrů výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže potvrdil jako věcně správné usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo dovolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Nadto dovolací soud dodává, že dovolatelka ve své argumentaci přehlíží, že u propadné soudcovské lhůty podle a 2 zákona o soudních poplatcích ani prominutí jejího zmeškání nepřichází v úvahu.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu