Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1418/2024

20 Cdo 1418/2024-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Městská část Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, identifikační číslo osoby 00063410, proti povinné T. N. H. N., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, pro 607 426 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2023, č. j. -58, takto: Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena soudním exekutorem JUDr. Predragem Kohoutkem, Exekutorský úřad Tábor, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 607 426 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného usnesení obvodního soudu ze dne 6. 1. 2023, č. j. -36 (dále „exekuční titul“), jímž soud schválil smír účastníků. Namítala-li povinná, že exekuční titul „nedává sám o sobě možnost oprávněné požadovat zaplacení celého dluhu“, který byl ve znění smíru rozložen do osmnácti měsíčních splátek pod ztrátou této výhody počínaje splatností první splátky do 31. 12. 2022 a dalších splátek vždy k poslednímu dni konkrétního měsíce, odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. , odmítl - dále „R 41/2015“) a konstatoval v posuzované věci ztrátu výhody splátek. Povinná netvrdila žádný důvod, pro který by bylo možné exekuci zastavit v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších právních předpisů (dále „ “).

3/ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „bylo rozhodnuto v rozporu se závěry vyslovenými v konstantní judikatuře dovolacímu soudu“ a (současně) že „dovolacím soudem by měla být rozhodnutá otázka řešena jinak“. V následujícím textu dovolatelka k institutu „ztráty výhody splátek“ citovala k jeho „hmotněprávní“ podstatě (v následujícím pořadí) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. , s nimiž se napadené usnesení odvolacího soudu mělo (podle jejího názoru) dostat do rozporu. K tomu upřesnila, že soudy obou stupňů při rozhodování v dané věci nerozlišovaly ztrátu výhody splátek a rozvazovací podmínku. V exekuci je hmotněprávní jednání účastníka účinné až jeho doručením (druhému) účastníku, přičemž v projednávané věci byl exekuční návrh podán předčasně, obsahoval-li návrh na vymožení celého (zesplatněného) plnění, ačkoli k tomuto zesplatnění do podání návrhu nedošlo (již z exekučního návrhu bylo patrné, že tvrzení o ztrátě výhody splátek „nemůže být správné“).

4/ Dovolací soud měl vyřešit jinak oproti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2010, sp. zn. , otázku, „zda je možno hmotněprávní jednání ve smyslu ztráty výhody splátek učinit v exekučním řízení tak, aby exekuční soud pověřil exekutora i provedením exekuce ohledně splátek, které se zesplatní doručením tohoto hmotněprávního jednání ztráty výhody splátek“ nebo „zda může být v exekučním řízení vymáhána i pohledávka, jejíž splatnost nastala doručením jednání vedoucím ke ztrátě výhody splátek až poté, co bylo zahájeno exekuční řízení i pro vymáhání těchto prozatím nesplatných splátek“, neboť označené rozhodnutí Nejvyššího soudu nerespektuje specifika exekučního řízení a „vykonatelnost splátek, u nichž nenastala doposavad ztráta výhody splátek v kontextu zahájení exekučního řízení pro vykonatelné nároky“.

5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz ) rozhodl o dovolání povinné podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl bez jednání ( věta první ) k závěru, že dovolání není přípustné ( ).

6/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované pod číslem rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. ). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

7/ Z exekučního spisu je primárně zjištěno, že oprávněná podala dne 21. 2. 2023 exekuční návrh, podle něhož měla povinná vymáhanou pohledávku uhradit podle exekučního titulu formou splátek (ve znění soudem schváleného smíru coby exekučního titulu pod ztrátou této výhody), krom dalších splátek první ve výši 33 746 Kč do 31. 12. 2022 a druhé v téže výši do 31. 1. 2023, přičemž v době podání návrhu „nic neuhradila“.

8/ Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. února 2010, sp. zn. , s nímž dovolatelka polemizuje, vysvětlil, že právo na zaplacení celé pohledávky v důsledku ztráty výhody splátek lze uplatnit formou výzvy, žalobou nebo návrhem na nařízení exekuce. S tím souvisí závěr plynoucí z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle něhož podání exekučního návrhu (návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) není výkonem práva ve smyslu ustanovení (tehdy , ve znění účinném do 31. 12. 2013), nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněné osobě procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. , nebo R 41/2015). Uvedený závěr, tj. že opoždění se splátkou dluhu znamená pro dlužníka ztrátu výhody těchto splátek provázenou možností podání návrhu na exekuci, a to i v situaci, kdy k úhradě této splátky již došlo, aproboval rovněž Ústavní soud v důvodech shora specifikovaného usnesení ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. .

9/ Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud napadeným usnesením od citované konstantní judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu v posuzované věci se zřetelem k okamžiku podání exekučního návrhu a povinnou do té doby neuhrazených dvou splátek provázených ztrátou této výhody nemohl odchýlit, přičemž dovolatelkou předestřená polemika je nepřiléhavá, resp. nemůže argumentačně vést k tomu, aby Nejvyšší soud měl jakýkoli rozumný důvod svou ustálenou judikaturu překonat.

10/ V tomtéž kontextu se napadené usnesení nepříčí ani dovolatelkou označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, z nichž se žádné - symptomaticky, neboť to není rozhodné - nezabývá doručením exekučního návrhu v otázce ztráty výhody dohodnutých splátek vymáhané pohledávky. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. , řeší po skutkové stránce zcela odlišný případ plnění dluhu ve splátkách, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. , vychází ze situace, v níž žalovaná osoba nevyužila práva na zaplacení celého pojistného v důsledku ztráty výhody splátek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. , se zaměřil na účinky doručování výpovědi z nájmu bytu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, sp. zn. , bylo založeno na závěru, že využití práva na ztrátu výhody splátek je limitováno nejen splatností nejblíže příští pohledávky, ale i obecnou tříletou promlčecí dobou počítanou od splatnosti rozhodující splátky. Zvolený předpoklad přípustnosti dovolání hlediskem odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tudíž tímto způsobem dovolatelka nemohla prosadit, nadto v dané souvislosti žádnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (ve smyslu ), zřetelně neformulovala; takovou otázkou totiž nemůže představovat tvrzení, že ztráta výhody splátek „je hmotněprávním institutem“.

11/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle odmítl.

12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 11. 2024

JUDr. Aleš Zezula

předseda senátu