Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3421/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph. D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2021 č. j. -38892, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle y.

2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl na základě návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích na delegaci v neveřejném zasedání v trestní věci obviněných (stěžovatel je jedním z obviněných ze závažné trestné činnosti převážně hospodářského charakteru) usnesením ze dne 22. 11. 2021 č. j. Ntd 7/2021-38892 tak, že věc podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odňal Krajskému soudu v Českých Budějovicích a přikázal ji Krajskému soudu v Praze. Důvodem pro přikázání věci byla především existence úzkých vazeb mezi bývalými, ale i současnými soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích, potažmo jeho zaměstnanci, a stěžovatelem. Vrchní soud uvedl, že bývalá soudkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích M. Č. je současně jednou ze spoluobviněných; stávající soudce M. V. byl v přípravném řízení vyslýchán jako svědek, přičemž byla doložena jeho četná komunikace se stěžovatelem, a to obdobně jako u dalšího soudce Z. S. Z uvedených důvodů dospěl vrchní soud k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby Krajský soud v Českých Budějovicích v trestní věci jakkoliv rozhodoval. S ohledem na možnou podjatost soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích shledal vrchní soud důležité důvody, pro něž bylo třeba věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích odejmout podle § 25 trestního řádu. Při přikázání věci Krajskému soudu v Praze pak vrchní soud zohlednil skutečnost, že bydliště většiny svědků je v Praze a Středočeském kraji.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, přičemž zpochybňuje postup vrchního soudu. Podotýká, že obžaloba byla podána na patnáct fyzických a pět právnických osob, avšak důvodem pro odnětí věci jako celku byla pouze komunikace jediného obviněného (stěžovatele) se dvěma (M. V. a Z. S.) z mnoha svědků vyslechnutých v přípravném řízení a týká se pouze jednoho ze dvanácti žalovaných skutků. Ohledně ostatních obviněných a většiny skutků vrchní soud žádný důvod pro delegaci věci neshledal. Podle stěžovatele důležité důvody pro odnětí věci musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995

sp. zn.

(N 82/4 SbNU 271; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel nepovažuje za relevantní ani argumentaci, že výše uváděné soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích bude třeba vyslýchat jako svědky, neboť o tom, zda budou tyto osoby vyslýchány, rozhoduje nalézací soud a vrchnímu soudu nepřísluší předjímat, zda taková potřeba nastane. Stejně tak tvrzená existence vazeb bývalé soudkyně M. Č. na soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích je pouze spekulací vrchního soudu. Rovněž se nelze domnívat, že by mohli být vyloučeni všichni soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz § 30 trestního řádu). V této souvislosti nelze podle stěžovatele odhlédnout ani od toho, že svoji podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu nevyslovila ani předsedkyně senátu 2 T Krajského soudu v Českých Budějovicích, jíž věc podle rozvrhu práce připadla. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že poměr k věci a obviněným nebyl u žádného ze soudců trestního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích fakticky vůbec zkoumán. Dále připomíná, že trestná činnost, která je předmětem trestního řízení, vůbec nesouvisela s trestním úsekem Krajského soudu v Českých Budějovicích, když i spoluobviněná M. Č. byla soudkyní zařazenou do insolvenčního úseku. Navíc pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce nemůže být takovou skutečností, která by vedla ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu k pochybnostem, že žádný soudce nemůže ve věci nestranně rozhodovat [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004

sp. zn.

(U 42/34 SbNU 413)]. Důvodem pro odnětí věci nemůže být ani pouze obecný odkaz na to, že většina svědků má bydliště v P. či Středočeském kraji. V odepření práva na zákonného soudce lze pak spatřovat i porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Rozhodnutí vrchního soudu navíc není ani relevantně odůvodněno, čímž porušuje požadavek na vyloučení překvapivých rozhodnutí. Vrchní soud se dopustil i nepřípustného hodnocení věci, a to zejména ohledně osoby M. V.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s odnětím věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích a jejím přidělením Krajskému soudu v Praze. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že záruka nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle § 25 trestního řádu. Lze přitakat stěžovateli v tom, že tento postup představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zaručeného v y, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014

sp. zn.

(N 206/75 SbNU 313) a ze dne 27. 1. 2016

sp. zn.

(N 15/80 SbNU 191) nebo usnesení ze dne 30. 5. 2017

sp. zn.

, ze dne 17. 10. 2017

sp. zn.

a ze dne 9. 1. 2018

sp. zn.

]. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je tedy vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Jinými slovy účelem tohoto práva je zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem.

7. Podle názoru Ústavního soudu předložil vrchní soud dostatečně pádné důvody k tomu, aby věc byla odňata Krajskému soudu v Českých Budějovicích a byla přikázána k projednání Krajskému soudu v Praze. Jakkoliv již není M. Č. soudkyní Krajského soudu v Českých Budějovicích a soudci M. V. a Z. S. jsou soudci jiného než trestního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích, může projednávání trestní věci stěžovatele skutečně vyvolat pochybnosti o nestranném rozhodování tohoto soudu. Namítal-li stěžovatel, že není zřejmé, zda uvedené soudce bude třeba v trestním řízení vyslýchat jako svědky, což byl jeden z důvodů, na kterém spočívalo rozhodnutí vrchního soudu, lze připomenout, že zajištění potřeby dokazování je především věcí nalézacího soudu (v posuzované věci tedy Krajského soudu v Českých Budějovicích), který rozhoduje o tom, jaké důkazy mají být provedeny, pročež o to více vystupuje do popředí úvaha vrchního soudu, že by nemohlo být zaručeno nestranné rozhodování. Z pohledu Ústavního soudu je tedy přinejmenším vhodné, aby - nastane-li potřeba dokazování v trestním řízení - nebyli tohoto procesního úkonu účastni v pozici orgánu činného v trestním řízení jiní soudci daného soudu.

8. Poukazoval-li stěžovatel na to, že důvody pro delegaci se netýkají ostatních obviněných, čímž mohlo dojít i k porušení jejich ústavně zaručených práv, Ústavní soud podotýká, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (v daném případě tedy ostatních obviněných) však podat nelze, neboť nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999

sp. zn.

, ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

či ze dne 19. 6. 2018

sp. zn.

).

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu