Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2608/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Mandíka, zastoupeného JUDr. Petrem Doležalem, advokátem, sídlem Mazovská 476/2, Praha 8 - Troja, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. -236, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

I. Výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. -236 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v d.II. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. -236 se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č. j. -181 zamítl žalobu o uložení povinnosti České republice - Ministerstvu dopravy (dále jen "ministerstvo dopravy") zaplatit stěžovateli částku 50 050 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit ministerstvu dopravy na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 324 Kč (výrok II).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2023 č. j. -236 rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Městského úřadu Votice pod sp. zn. 344492/2018/SD-ZJ/296 o dopravním přestupku stěžovatele, které trvalo spolu s odvolacím správním řízením a řízením před správním soudem celkem přes dva a půl roku, bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů; v zamítavé části výroku I, týkající se zaplacení 50 050 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. Ústavní stížností napadený nákladový výrok II krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatel byl úspěšný ohledně nemajetkové újmy, byť krajský soud rozhodl o jiné formě zadostiučinění, než stěžovatel původně žádal. Současně krajský soud přihlédl k tomu, že přiznání nárokované částky nezáviselo pouze na úvaze soudu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). S části svého nároku na peněžité plnění totiž nemohl stěžovatel uspět i z jiného důvodu - ministerstvo dopravy totiž v průběhu řízení vzneslo námitku promlčení nároku stěžovatele v části, ve které nebyl před zahájením soudního řízení předběžně uplatněn. Stěžovatel podal žalobu před uplynutím (pokračující) promlčecí lhůty pouze v částce 28 500 Kč (12. 1. 2022). Další částku ve výši 21 550 Kč pak uplatnil u soudu až dne 16. 5. 2022, tedy v době, kdy šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula. Procesní úspěch stěžovatele pak převažuje jeho procesní neúspěch jen nepatrně, právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá proto podle a žádný z účastníků řízení.

5. K dovolání stěžovatele i ministerstva dopravy rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2023 č. j. -276 tak, že se dovolání stěžovatele i ministerstva dopravy odmítají (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). K ústavní stížnosti napadenému výroku II rozsudku krajského soudu shledal, že stěžovatel sice dovoláním napadl rovněž výrok, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nicméně takové dovolání je podle objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl ( ).

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že jako účastník řízení byl úspěšný a bylo konstatováno, že mu v důsledku nesprávného postupu byla způsobena nemajetková újma. Bylo tak rozhodnuto "pouze" o jiném způsobu kompenzace vzniklé újmy. Stěžovatel považuje za hrubě nespravedlivé, že byl nucen obrátit se svým nárokem na obecné soudy, ty konstatovaly oprávněnost jeho nároku, poskytly mu náhradu nemajetkové újmy, ale následně mu odepřely přiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení. Byť tedy v dané věci jde "pouze" o rozhodnutí o nákladech řízení, stěžovatel považuje význam posouzení daného stavu Ústavním soudem za zásadní. Vyřešení dané otázky převyšuje význam řízení jako takového, kdy může mít významný dopad i na jiná soudní řízení. V konečném důsledku panuje stav, že stěžovatel coby poškozený musel vynaložit nemalé výdaje na právní zastoupení a zaplacení soudního poplatku. Za to mu byla poskytnuta adekvátní morální satisfakce. Čistě optikou majetkových poměrů stěžovatele však tento stav de facto vede ke zkrácení majetku stěžovatele. Sám stěžovatel byl přitom nesprávným postupem poškozen a oprávněně se domáhal náhrady nemajetkové újmy. Tento stav stěžovatel nepovažuje za ústavně konformní, kdy představuje zjevnou nespravedlnost přesahující význam samotného řízení.

III.

Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele

7. Soudce zpravodaj postupem podle zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a ministerstvu dopravy.

8. Krajský soud ve svém vyjádření sdělil, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Podle jeho názoru má rozhodování o náhradě nákladů řízení odrážet všechny relevantní skutečnosti a má vést účastníky k zodpovědnému uplatňování svých nároků. V posuzované věci krajský soud po zohlednění všech zákonných kritérií a konkrétních okolností daného případu dospěl k závěru, že přestupkové řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a konstatoval porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě jako dostatečnou formu satisfakce. V případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo zohledněno, že stěžovatel byl úspěšný ohledně nemajetkové újmy, byť krajský soud rozhodl o jiné formě zadostiučinění, než stěžovatel původně žádal. Zároveň však bylo zohledněno, že stěžovatel včas v souladu se , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), u soudu uplatnil pouze nárok na nemajetkovou újmu ve formě peněžitého zadostiučinění v částce 28 500 Kč (žalobu podal 12. 1. 2022). Další část nároku na peněžité zadostiučinění ve výši 21 550 Kč uplatnil u soudu až dne 16. 5. 2022 tedy v době, kdy šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula (ohledně nároku, který nebyl u soudu včas uplatněn, se nestavěla), přičemž ministerstvo dopravy vzneslo námitku promlčení. Pokud by stěžovateli byla přiznána peněžitá satisfakce, v této části nároku by nemohl být s žalobou úspěšný a krajský soud neshledal důvod, proč uvedený postup neaplikovat i v případě rozhodnutí o jiné formě satisfakce, kterou by krajský soud nemohl zvolit pouze v případě, kdy by celý nárok stěžovatele na nemajetkovou újmu (nikoliv pouze jeho část) byl promlčen. Po zohlednění uvedených okolností a propočtu úspěchu a neúspěchu krajský soud zvolil postup podle (a nikoliv podle ). V dalších podrobnostech přitom odkázal na odůvodnění náhrady nákladů řízení stěžovatelem napadeného rozsudku.

9. Ministerstvo dopravy se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo ( a ve spojení s ).

10. Vyjádření městského soudu bylo stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice. Ten v ní uvedl, že chtěl-li krajský soud postupovat výše nastíněným postupem, měl podle názoru stěžovatele zamítnout část vzneseného nároku na peněžité zadostiučinění v důsledku promlčení, a zbytek pak posuzovat samostatně (co do stanovení formy kompenzace). Jelikož takto postupováno nebylo, je nutné vycházet ze skutečnosti, že jediným nosným důvodem byla úvaha soudu co do dostatečnosti náhrady nemajetkové újmy konstatováním porušení práva.

IV.

Procesní předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

14. Ústavní soud proto přezkoumal rozsudek krajského soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a po seznámení se s vyžádaným soudním spisem dospěl k následujícím závěrům.

15. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002

sp. zn.

(N 57/26 SbNU 113)], přičemž "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny" [viz nálezy ze dne 4. 7. 2001

sp. zn.

nebo ze dne 21. 3. 2006

sp. zn.

(N 65/40 SbNU 647)]. Jak Ústavní soud uvedl výše, jeho zásah do této činnosti je namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami.

16. Takový případ nastal i v nyní posuzované věci, a to i se zřetelem k faktu, že podle y jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává setrvale najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997

sp. zn.

(N 118/6 SbNU 353)], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech.

17. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , mezi které se řadí i spor řešený v nyní posuzované věci před obecnými soudy [viz např. nálezy ze dne 5. 8. 2009

sp. zn.

(N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011

sp. zn.

(N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012

sp. zn.

(N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013

sp. zn.

(N 47/68 SbNU 461) či ze dne ze dne 19. 7. 2022

sp. zn.

]. Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci ( ), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen "mechanickým" posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci.

18. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle to pak konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití , a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li obecný soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, případně zcela jiný druh zadostiučinění (např. konstatování porušení práva namísto náhrady škody v penězích), uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení Ten v takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení trestán za ne zcela přiléhavý odhad výše či druhu budoucího přiznaného nároku (v podrobnostech viz nález

sp. zn.

).

19. V nyní posuzované věci byla existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli konstatována krajským soudem (a potvrzena Nejvyšším soudem v dovolacím řízení), pročež základ stěžovatelova nároku byl prokázán. Krajský soud oproti stěžovateli dospěl k odlišnému závěru co do konkrétního druhu přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu; její určení ovšem, jak bylo osvětleno výše, záviselo na úvaze krajského soudu. Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a zčásti úspěšný při určení jeho druhu (výše), která ovšem závisela na úvaze soudu.

20. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, že žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení , umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu [viz např. nálezy ze dne 22. 6. 2000

sp. zn.

(N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009

sp. zn.

(N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011

sp. zn.

(N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012

sp. zn.

(N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013

sp. zn.

(N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016

sp. zn.

(N 53/80 SbNU 643) či ze dne 11. 8. 2020

sp. zn.

].

21. Lze do jisté míry pochopit argumentaci městského soudu, který akcentoval pravidlo (částečného) úspěchu ve věci, jež plyne z a odst. 2 Nahlíženo však na dané řízení jako jeden celek, úspěšným v něm byl stěžovatel, neboť základ samotného nároku byl dán a také mu bylo přiznáno zadostiučinění, byť nikoliv v druhu (a výši), jakou požadoval; to však není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití , a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši.

22. Rozhodl-li tedy krajský soud o náhradě nákladů řízení podle , aniž se ústavně konformně a v souladu s dřívější rozhodovací praxí Ústavního soudu vypořádal s nutností použití ve spojení s téhož zákona (při určení konkrétního druhu, resp. výše, přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu úvahou soudu v režimu ), porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v y.

23. Z hlediska setrvalého přístupu Ústavního soudu k tzv. bagatelním sporům, pod které otázka náhrady nákladů řízení v posuzované věci patrně spadá (konkrétní výše požadované náhrady nákladů řízení nebyla stěžovatelem specifikována), je třeba zdůraznit, že napadený rozsudek se dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody (viz y) způsobené nesprávným úředním postupem podle y, i když "jen" v otázce náhrady nákladů řízení [např. nález ze dne 15. 2. 2012

sp. zn.

(N 32/64 SbNU 339)]. Napadené rozhodnutí je z pohledu kvalitativního významné [nikoli tedy z hlediska kvantitativního - viz nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)] a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým dopadem věc samotnou. Závěry přijaté krajským soudem mohou mít vliv i na jiná další řízení, ve kterých by napříště nemuselo být vyžadováno dodržování , a proto "ústavněprávní hodnota sporu" převáží nad "kvantitativní stránkou věci" [srov. nálezy ze dne 19. 1. 2016

sp. zn.

(N 11/80 SbNU 139) a ze dne 23. 2. 2021

sp. zn.

]. Ani v takto bagatelním sporu Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) nemůže přejít, že v případě naplnění podmínek pro postup podle obecný soud tuto skutečnost v rozporu s y pominul.

VI.

Závěr

24. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá než uzavřít, že napadeným výrokem II rozsudku krajského soudu bylo porušeno ve výroku nálezu uvedené ústavně zaručené právo stěžovatele. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II rozsudku krajského soudu podle téhož zákona zrušil.

25. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první téhož zákona upustil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. května 2024

Jan Svatoň, v. r.

předseda senátu