Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2705/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a 2) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. -612, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022, č. j. -529, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 9. 2021, č. j. -404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení nemovitých věcí v katastrálních územích Kounice a Chrást u Poříčan ("sporné nemovitosti"), případně zaplacení peněžité náhrady. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k těmto nemovitostem, přičemž tvrdila, že sporné nemovitosti vlastní, neboť je univerzální dědičkou Františka Josefa II. Lichtenštejna ("zůstavitel"). Stěžovatel uváděl, že mu k nim jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelkou.

2. Stěžovatelé v průběhu předchozího řízení tvrdili, že sporné nemovitosti v roce 1945 stát fyzicky ovládl, ale neměl k tomu právní důvod, a jejich vlastníkem tak zůstal až do své smrti zůstavitel. Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa ("dekret"), se podle nich nevztahoval na zůstavitele, ani na sporné nemovitosti.

3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Nymburce ("okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl.

4. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

5. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu a zdůraznil, že tvrzené křivdy způsobené před 25. 2. 1948 se neodčiňují, nelze-li je podřadit pod restituční tituly. Stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitostí, zůstavitel byl konfiskačním výměrem označen za osobu německé národnosti a proti konfiskaci se neúspěšně bránil. Nemovitosti nabyl stát do vlastnictví účinností dekretu, a zůstavitel je tak nemohl převést na stěžovatelku. Tvrzení o nicotnosti deklaratorního správního rozhodnutí na tom s ohledem na ustálenou judikaturu nemůže nic změnit.

6. Stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž namítají porušení práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle a d ("Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), práva vlastnit majetek podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě, práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle y, a y a Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení práva na rovné zacházení podle a y a Úmluvy a a Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace ("Mezinárodní úmluva"), jakož i práva na účinný opravný prostředek podle Úmluvy a Mezinárodní úmluvy.

7. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji (srov. dále). Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.

8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Pro posouzení nynější věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obrátili s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky identických skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Tyto věci jsou vedeny u všech senátů pod

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a

.

10. První senát, jemuž napadla v pořadí první věc - vedená pod

sp. zn.

- proto s přihlédnutím k tomu, že ve všech shora uvedených ústavních stížnostech stěžovatelé činili spornou stejnou právní otázku, jež je tedy relevantní i pro rozhodnutí nyní posuzované věci, o kteréžto právní otázce by rozhodovaly jiné senáty Ústavního soudu a mohla by tak vzniknout nejednota judikatury, rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle ve spojení s písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti.

11. Plénum Ústavního soudu následně rozhodlo v postoupené věci zamítavým nálezem ze dne 3. 4. 2024,

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz. Ústavní soud zde s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu k tzv. Benešovým dekretům zdůraznil, že civilní soudy nejsou oprávněny nově přezkoumávat rozhodnutí tehdejších správních orgánů. Úzkou výjimku z toho pravidla stanovily pouze restituční předpisy. Ústavní soud tedy potvrdil, že stěžovatelé se nemohli civilními žalobami úspěšně domáhat vlastnického práva k věcem, kterých se stát zmocnil před 25. 2. 1948 nebo v období rozhodném pro restituce. Pro tyto účely by bylo případně možné uplatňovat pouze tzv. restituční nároky, které však stěžovatelé nevznesli.

12. Ústavní soud současně připomíná, že z y, jakož i z a 23 vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (srov. ). Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Tato zásada se uplatní bez ohledu na výsledek řízení, což znamená, že se uplatní i tehdy, je-li účastník - tak jako nyní stěžovatelé - neúspěšný.

13. Citovaný plenární nález tudíž předurčuje výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci, která je co do skutkových okolností i právního posouzení zcela srovnatelná s věcí, o níž rozhodovalo plénum zdejšího soudu. Na tomto místě proto postačí pouze odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu, neboť opakovat, co již Ústavní soud obsáhle vyložil, by bylo nadbytečné. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjádřil ke všem námitkám, které stěžovatelé předkládají i v nyní posuzovaném návrhu. Klíčový je zejména závěr Ústavního soudu, dle kterého "soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Vycházely z něj a nemohly ani postupovat jinak. Tímto postupem proto nezaložily porušení práva na spravedlivý proces" (srov. nález

, bod 48). Ústavní soud dále odmítl námitky tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru (srov. tamtéž, body 49-55), vyslovil se k otázce účinků plynutí času ve vztahu k (ne)možnosti zpochybnění faktické konfiskace a vypořádal se rovněž s argumenty dovolávajícími se porušení práva vlastnit majetek, včetně legitimního očekávání stěžovatelů vůči spornému majetku (body 68-77), jakož i práva na ochranu soukromí a rodinného života (body 78-82).

14. Jak již Ústavní soud vysvětlil výše, tyto závěry jsou plně použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu.

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu